Článek
Jana byla mladá, zdravá a neměla žádné problémy. Studovala, cestovala a užívala si života jako každá třiadvacetiletá dívka. Jenže jednoho dne začala mít zvláštní pocit, že je něco špatně. A svůj příběh se rozhodla popsat a podělit se o něho s veřejností.
Jani, kdy jste zjistila, že je něco špatně. Co bylo tím impulzem to začít řešit?
Začaly mě divně brnět prsty. Bylo mi 23 let, a to se vám jen tak nestane, že byste necítili prsty a nemohli s nimi hýbat. Jenže najednou se to stupňovalo a já měla pocit, že přijdu o ruku.
Vy jste v té době studovala v Anglii. Byl to velký problém?
Ano, studovala jsem práva a bylo to náročné. Proto jsem svoje potíže zpočátku ignorovala a vůbec jsem je neřešila. Ale postupně to nešlo. Přešlo to do nohou, do hlavy, do celého těla. Nemohla jsem se hýbat. Spolužáci nevěděli, co se se mnou děje. A já jsem začala pochybovat, zda jsem v pořádku.
Co bylo nejhorší? Jak nemoc probíhala?
Já jsem přestala ovládat svoje tělo. Nemohla jsem hýbat hlavou, měla jsem mžitky před očima, nemohla jsem se učesat a byl problém i s hygienou po použití toalety. Neměla jsem v rukách žádnou sílu. Když jsem sklonila hlavu, měla jsem pocit, že je se mnou konec.
Vrátila jste se do Česka a své problémy začala řešit. Jak to probíhalo?
Já jsem se hrozně bála, že mám nádor na mozku. Nechtěla jsem jít k doktorovi, ale musela jsem. Podstoupila jsem řadu vyšetření, včetně magnetické rezonance a lumbální punkce. Ta odhalila roztroušenou sklerózu. Začala jsem se hned léčit a snažila jsem se dokončit svoje studia. Ale problémy mi nezmizely a já skončila v nemocnici. Až tam mi lékaři pomohli a nasadili léčbu, díky ní už 10 let žiju jako zdravý člověk.
Jak teď žijete a máte nějaké problémy?
Naštěstí nemám. Začala jsem pracovat na zkrácený úvazek a nechtěla jsem nic plánovat. Dnes ale mohu pracovat, sportovat a žiju bez omezení. Tedy téměř. Musím si dávat pozor na svůj životní styl, snažím se jíst zdravě. Ráda cestuji a mám kulturně bohatý život. Nechci sedět dom a čekat, kdy přijde další ataka. Hodně mi pomáhá i rodina a nejsem na to sama. Jsem za to ráda.
Co byste poradila ostatním?
Rozhodně vyhledat pacientskou organizaci a naučit se žít. Nebát se. Strach je nepřítel a přidělává nám stres. Musíme se snažit žít a bojovat za to, abychom se měli lépe. V pacientských organizacích víme, čím si nemocní prochází a jak důležitá je jejich podpora – hlavně na začátku onemocnění. A já děkuji za to, že mohu žít tak, jak dnes žiju.
Zdroje: rozhovor s Janou, autorský text, vlastní dotazování
