Článek
Tchyně byla mistr pasivní agrese. Než se člověk vzpamatoval, měl chuť se omluvit za věci, které vůbec neudělal. S Karlem jsme spolu od mých dvaceti dvou. On byl tehdy čerstvě po škole, já měla práci v obchodě a bydlela s rodiči. Byl milý, slušný, nechodil po hospodách a zdál se jako dobrý typ pro život. Jenže co jsem tehdy neviděla, byla jeho vazba na matku. Připoutaná jedna na druhého víc, než je zdravé. Ze začátku jsem si říkala, že je to hezké. Kdo by si nepřál muže, který má k rodičům úctu. Jenže čím víc jsme spolu byli, tím víc mi docházelo, že v tomhle vztahu nemám být já, ale ona.
První roky mlčení
Ze začátku jsem se snažila být ta hodná. Jezdili jsme k ní na víkendy, nosila jsem jí koláče a chválila nový účes. Nikdy neřekla, že mě nemá ráda. Jen jemně nadzvedla obočí, když jsem použila špatný výraz. Nebo se zeptala, jestli tyhle šaty nejsou „moc vesnické“. Na svatbě mi řekla, že doufá, že Karlovi „moc neublížím“. Tehdy jsem se ještě smála, ale smích mi dlouho nevydržel.
Po narození našeho syna to začalo být horší. Každý krok komentovala. Nedávej ho do chodítka. Nech ho spát na břiše. Nejez tak často, pak to dítě bolí břicho. A hlavně – proč nejsi jako Jana, žena jejího druhého syna. Ta je totiž „skutečná žena“. Poslušná, tichá, umí péct a nikde se necpe. Jasně, že mě s ní porovnávala pořád. Když jsem jednou přinesla dort na oslavu a ona ho odložila stranou, protože „Jana už upekla svůj“, bylo mi jasné, že tohle nikdy nevyhraju.
Všichni to viděli a Karel mlčel
Nejhorší na tom bylo, že to viděli i ostatní. Ale nikdo neřekl nic. Můj muž mlčel. Když jsem si stěžovala, řekl jen: „Víš, jaká je. Nenech se vytočit.“ Jenže to není jednoduché, když vás někdo dlouhodobě okopává – slovy, pohledy, srovnáváním. Pomalu, ale jistě. A to nejhorší? Dělá to s úsměvem. Takovým tím sladkým, falešným, že se člověku zvedne žaludek.
Trvalo mi to dlouho. Roky. Ale jednoho dne jsem si řekla dost. Syn už byl skoro dospělý, Karel pořád věčně v práci, a já si uvědomila, že jestli s tím něco neudělám, jednoho dne mě z téhle rodiny vymaže úplně. A právě tehdy přišla ta příležitost. Nečekaně. A já ji využila.
Byt jako dar
Tchyně vlastnila dva byty. Jeden, kde bydlela, a druhý, který pronajímala. Byl to takový její „pojistný fond“. Příjem z nájmu si pečlivě spořila a o bytu často mluvila jako o „dědictví pro mé syny“. Jenže co čert nechtěl, nájemník z druhého bytu odešel, a tchyně se rozhodla, že ho prodá. A protože v danou chvíli chtěla rychle peníze a neměla trpělivost hledat kupce, nabídla ho Karlovi – za výhodnou cenu, „aby to zůstalo v rodině“.
Jenže Karel byl zrovna pracovně mimo, a tak mi zavolal, ať se na to jdu podívat já a případně to vyřídím. Prý ví, že tomu rozumím líp. Šla jsem. A udělala přesně to, co by udělala ona – s jediným rozdílem: já jsem si byt koupila na sebe.
Když se to dozvěděla, málem to s ní seklo
Byla v šoku. Představovala si, že byt bude napsaný na Karla, že zůstane „v rodině“, jak říkala. Jenže já jsem ho koupila za plnou cenu, přes právníka, bez emocí. Měla peníze hned, přesně jak chtěla. Ale už to nebyla její hra. A právě to ji zabolelo nejvíc. Žádné výčitky, žádné hádky. Jen strohá faktura a katastr, kde stálo moje jméno.
Od té doby se změnila. Už si nedovolí ani poznámku. Možná proto, že ví, že jsem schopná. Možná proto, že jí to narušilo obraz o tom, že já jsem jen nějaká holka, co jejího syna „ukradla“. A možná prostě jen pochopila, že nemá navrch. Někdy se člověk nemusí hádat. Stačí udělat krok, který mluví za vše.
