Článek
Byla spíš přísná, strohá, věcná. Nikdy nevedla zbytečné řeči, nikdy nedělala divadlo kolem narozenin nebo Vánoc. Měla ráda klid, pořádek a ticho. Jako dítěti mi to vadilo, ale časem jsem si na to zvykla. Říkala jsem si, že každý je nějaký a že moje máma je prostě ten typ, co city nosí uvnitř. A že to jednou, až bude mít vnouče, třeba půjde jinak. Že ho otevře. Že ho promění.
Když se narodil můj syn, byla jsem dojatá z toho, jak se všechno najednou změnilo. Najednou jsem chápala mámu líp než kdy dřív. Tu únavu, tu potřebu mít chvíli pro sebe, to zoufalství z nevyspanosti i tu radost z malých věcí, jako že dítě sní celé jablko nebo řekne „mami“ bez kňourání. Čekala jsem, že v tom najdeme společnou řeč. Že ji to k tomu malému klukovi přitáhne. Ale nepřitáhlo.
Ze začátku jsem to omlouvala. Byla jsem po porodu, v šestinedělí, nečekala jsem velká gesta. Máma přijela, podívala se do kočárku, pohladila ho po noze a poznamenala, že má trochu křivý nos. Nic víc. Žádné „gratuluju“, žádné „to je zázrak“. Měla v ruce tašku s polévkou a řekla mi, ať si ji ohřeju, že vypadám hrozně. Možná to myslela dobře. Možná ne. Už tehdy jsem ale cítila, jak se ve mně něco stahuje. Jak se najednou vracím do dětských vzpomínek, kdy bylo vždycky něco špatně. Když jsem se smála moc nahlas, byla jsem rozjívená. Když jsem brečela, přeháněla jsem. Když jsem měla jedničku, bylo to samozřejmé. Když jsem dostala dvojku, měla jsem víc makat. A teď jsem dospělá, mám své dítě, a stejně pořád slyším v hlase toho tichého soudce.
Syn rostl a já se snažila. Zvala jsem mámu na návštěvy, posílala jí fotky, nahrávala mu její hlas na telefon, aby „babičku znal“. Pokaždé, když jsme jeli kolem jejího města, říkala jsem: „Měli bychom se stavit, uděláš jí radost.“ Ale nikdy se netvářil nadšeně. Když byl malý, nechápal, proč se s ním nechce moc mazlit. Proč pořád kouká do knížky nebo říká, ať je potichu, že ji bolí hlava. Když povyrostl, začal se jí vyhýbat. A když už jsme tam byli, ptal se mě, kdy pojedeme domů. Nechápala jsem to. Vždyť přece děti babičky milují, ne?
Dlouho jsem mu říkala, že babička je jiná. Že není špatná, jen to neumí tak hezky říct. Že ho má určitě ráda, jen to nedává najevo. Ale čím víc jsem to opakovala, tím míň jsem tomu věřila. Protože činy prostě mluvily jinak. A děti jsou na tohle mnohem citlivější, než si myslíme.
Když mu bylo asi devět, měli jsme jít na výlet a já si vzpomněla, že má máma svátek. Vzala jsem telefon a podala mu ho s úsměvem: „Zavolej babičce, potěšíš ji.“ Podíval se na mě a řekl: „Já nechci. Ona nikdy neříká nic hezkýho.“ Zůstala jsem stát s mobilem v ruce. Ne proto, že by mi to přišlo drzé, ale protože jsem v tu chvíli pochopila, že má pravdu. A že jsem to věděla už dávno.
Ten moment se mi vryl do paměti. Zastyděla jsem se. Sama před sebou. Za to, že jsem ho tlačila do něčeho, co jsem ani já necítila jako dobré. Jen proto, že jsem si myslela, že takhle to má být. Že rodina je důležitá. Že na babičku se má být hodný. Že se volá k narozeninám a svátkům, protože se to dělá. A přitom jsem neviděla, že tím svým „měla bys“ vlastně dělám přesně to, co jsem jako dítě nesnášela. Že ho nutím do vztahu, který není bezpečný, není laskavý, není oboustranný.
Začala jsem to tehdy víc pozorovat. Vzpomínala jsem. Jak máma nikdy nedokázala říct „mám tě ráda“. Jak místo objetí dávala rady. Jak mě nikdy neposlouchala do konce, ale hned hledala, co je špatně. A že i když jsem to všechno přežila, i když jsem z toho „vyrostla“, pořád mě to někde hluboko bolelo. A teď jsem to samé chtěla přenést na vlastní dítě.
Od té doby už ho nenutím. Neříkám „měla bys zavolat“, ale ptám se, jestli chce. Když řekne ne, je to v pořádku. Když se chce pochlubit vysvědčením jinému prarodiči, dám mu prostor. Ale nevnucuju mu obraz rodiny, který sice na papíře vypadá správně, ale ve skutečnosti z něj teče chlad.
Máma se mi občas ozve. Někdy mi pošle SMS, kde píše, že jsme se dlouho neviděli. Nikdy tam není otázka „jak se máš“, spíš konstatování. A já si uvědomuju, že tohle je asi maximum, co je schopná dát. A že není mojí povinností to donekonečna zachraňovat.
Nějak jsem se smířila s tím, že moje máma nebude tou milující babičkou z pohádek. A že můj syn má plné právo se rozhodnout, koho chce mít ve svém srdci. Protože láska se nedá nadiktovat. A i když bych si přála, aby měli krásný vztah, nemůžu ho vynutit.
Zůstala jsem s tím pocitem dlouho sama. Ale časem jsem zjistila, že nejsem jediná. Že spousta lidí kolem mě má podobné příběhy. Babičky, které jsou přítomné, ale chybí. Které dělají, co se má, ale necítíte z nich nic. A které vychovaly dcery, které pak mají problém poznat, jak vypadá opravdová něha. Třeba i já.
Možná právě proto na to teď dávám takový pozor. Aby můj syn věděl, že když mu někdo neříká hezké věci, nemusí s ním být. I když je to rodina. Že má právo se chránit. A že ho za to nikdy nebudu nutit cítit něco, co necítí.
Když to někdy vysvětluju jiným lidem, dostávám klasické reakce: „Ale to je přece babička!“ nebo „Jednou ti to bude líto.“ Možná. Ale v tuhle chvíli si myslím, že mi bude líto spíš toho, kdybych svého syna nutila být v blízkosti někoho, u koho se necítí dobře. Protože takhle se vztah nebuduje. Takhle se jen maskuje prázdnota.
Jestli máma někdy přijde na to, co mohla udělat jinak? Nevím. Ale vím, že já už nechci opakovat stejné chyby. Nechci být jednou babička, ke které se vnuk bojí zavolat. Chci být někdo, koho napadne potěšit, protože to tak cítí. Ne protože se to má. Ne proto, že ho k tomu někdo nutí.
A možná to celé nakonec není o tom, že mě moje máma neměla ráda. Možná jen neměla kapacitu to ukázat. Ale já mám šanci ten řetěz přerušit. Udělat to jinak. A i kdyby to jediné, co si můj syn odnese, bylo vědomí, že jeho city jsou v pořádku a nemusí se za ně stydět – pak to celé mělo smysl.
