Článek
Myslel jsem si, že je to uzavřená kapitola. Znáte to – první láska, velké oči, ještě větší plány. A pak život. Škola, práce, děti, rozvod. Všechno se poskládalo jinak, než jsem si tehdy představoval. Až jednoho dne, mezi regály v knihkupectví, jsem ji uviděl. Lenka. Po více než dvaceti letech.
Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Ale pak se otočila a usmála. Stejně jako tehdy. V ten moment se mi rozklepala kolena jak klukovi v pubertě. A bylo to zpátky. Všechno. Vzpomínky, emoce, touha věci znovu zkusit.
Zastavil jsem se u ní a prohodil něco o knížkách. Smála se, že mám pořád ten samý trapný humor. A než jsme se nadáli, seděli jsme spolu u kávy a povídali si, jako by žádné roky neuběhly.
Druhý den jsem jí napsal. A třetí den taky. Byla vdaná. Řekla to na rovinu. Já svobodný, čerstvě po rozvodu, s pocitem, že už mě nic nepřekvapí. Jenže překvapilo.
Začali jsme se vídat. Nešlo o žádné schůzky s úmyslem. Prostě jsme spolu jen chtěli být. Kino, procházky, obědy. Čím víc času jsme spolu trávili, tím víc jsem cítil, že tohle nechci ztratit znovu. Udělal jsem něco, co bych ještě před rokem považoval za šílenství – odstěhoval jsem se z města, kde jsem měl práci, přátele i život. Přesunul jsem se blíž k ní, jen abych měl šanci být tam, kdyby to jednou vyšlo.
Nikomu jsem to neřekl. Připadalo mi to trochu dětinské. Ve čtyřiačtyřiceti začít od nuly, kvůli ženě, která není volná? Ale byl v tom pocit, který jsem si nechtěl nechat vzít. Věřil jsem, že to není náhoda.
A pak jednoho dne přišla zpráva. „Musíme si promluvit.“ Myslel jsem, že je konec. Místo toho mi řekla, že se rozvádí. Že si uvědomila, že se roky jen snažila nevybočovat. A že se mnou se cítí jako kdysi – svobodně, šťastně, živě.
Dnes spolu bydlíme. Není to žádná pohádka. Občas se hádáme, občas mlčíme. Ale večer, když se na mě podívá tím svým dávným pohledem, vím, že to všechno stálo za to. I to stěhování. I ten risk. I ta dávka bláznivé naděje, kterou jsem v sobě po letech znovu našel.
