Článek
První opravdovou společnou dovolenou, jen my dva, bez práce, bez stresu, bez neustálého běhání kolem všedních věcí. Těšili jsme se oba. A já si opravdu nemyslel, že by zrovna jeden večerní flirt mohl pokazit úplně všechno. Možná jsem to měl čekat. Ale člověk si někdy říká, že „jen tak“ neškodně zablbne, že o nic nejde. Jenže jakmile do toho vstoupí emoce druhého člověka, všechno je rázem jinak.
První dny byly naprosto parádní. Slunce, teplé moře, lehátka na pláži, long island v ruce. Přes den jsme lenošili, plavali, četli si, večer jsme chodili na večeře do místních taveren a zkoušeli kyperské speciality. Byli jsme spolu prakticky nonstop, jen občas si každý šel na chvilku po svém – já si šel zaplavat, přítelkyně si četla nebo si vyrazila na chvíli do města. Jeden večer jsme se rozhodli zajít do baru, který jsme objevili náhodou – takový nenápadný podnik u hlavní promenády. Měli tam skvělý výběr koktejlů a hrála živá hudba. Prostě ideální místo pro zakončení dne. A taky místo, kde jsem to celé podělal.
Za barem stála servírka – mladá, sympatická, s širokým úsměvem a angličtinou s tím krásným středomořským přízvukem. Objednával jsem pití, ona se mě ptala, odkud jsme, kolik tu budeme dní, jak se nám Kypr líbí. Nic zvláštního. Jenže já byl v náladě. Trochu opálený, trochu opojený sluncem a alkoholem, trochu mimo běžný režim. A tak jsem začal být milejší, než by bylo zdrávo. Nějaký ten vtípek navíc, kompliment, oční kontakt, co trval o dvě vteřiny déle. Všechno v rámci mezí – alespoň podle mě. Přítelkyně celou dobu seděla opodál u stolu, povídala si s číšníkem, který jí donesl vodu, a nejspíš měla dojem, že si prostě jen objednávám. Jenže ženská to vycítí.
Když jsem si přisedl zpátky, poznala to na první dobrou. Možná i slyšela víc, než jsem čekal. Neřekla nic. Jen se pousmála a dál se tvářila mile. Do konce večera nic nenaznačovalo, že by bylo něco špatně. Přišli jsme na pokoj, pustili si klimatizaci, lehli si… a pak to přišlo.
„Líbí se ti, že jo?“ zeptala se mě klidně, ale s tím tónem, co mrazí. Nechápal jsem hned, ale pak mi došlo, že mluví o té servírce. A já zareagoval tak, jak jsem neměl – trapně jsem se zasmál a odpověděl, že „byla milá, no“. Bum. Konec. Dál už to jelo jako lavina. Že flirtuju klidně před ní, že si připadá jako pitomá, že jestli mě takhle oslovuje každá, co mi donese drink, tak ať si jich užiju. Snažil jsem se vysvětlit, že o nic nešlo, že to bylo jen přátelské, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem se do toho zamotával. Skončilo to tím, že mi hodila polštář a řekla, že dnes spím na gauči, jestli teda chci mít ten prostor pro „nezávazné vtípky s barmankami“.
A tak jsem seděl v noci v cizím apartmánu, zmožený vínem, uražený, že to přehání, a přitom mi bylo jasné, že má pravdu. Byl to trapas. Ne ten předešlý večer, ale to, že jsem nedokázal poznat hranici. Že jsem nebyl loajální v momentě, kdy na tom záleželo. Ne fyzicky, ale v postoji. Přítelkyně se mnou jela na dovolenou, chtěla trávit čas jen se mnou, a já to pokazil kvůli několika vteřinám pozornosti od cizí ženské, kterou už v životě neuvidím. A co víc – pokazil jsem si zbytek dovolené. Další dva dny bylo mezi námi ticho, které ani nejhezčí pláž nespravila. A i když jsme se nakonec usmířili, to, jak se na mě dívala, už nikdy nebylo úplně stejné.
Možná to byla lekce. Možná jsem si ji zasloužil. Od té doby vím, že pozornost ženy vedle mě je mnohem cennější než úsměv kohokoliv jiného. A taky vím, že když žena řekne, že je „v pohodě“, je to často jen předehra k nočnímu proslovu, který vás posadí na gauč – obrazně i doslova.
