Článek
Jednoho dne se z jejich bytu vytratila blízkost, a pak už jen věty, které bolely. Zůstalo ticho, prázdná místa a otázky, na které nikdo neodpovídal.
Chtěla utéct. Ne od problémů, ale od dusna, které zůstalo viset v bytě. Itálie jí připadala jako správná volba. Slunce, moře, dlouhé večery s vínem. Myslela si, že to bude jako nádech po dlouhém ponoru.
Letěla do Neapole. Sama. Poprvé v životě si zařizovala hotel, dopravu, čtení v cizím jazyce. Na letišti se snažila působit klidně, ale v břiše jí seděl sevřený uzel, který se nechtěl uvolnit. Strach z neznáma, z ticha, z toho, co bude dělat, až se ráno probudí a nebude mít komu říct „dobré ráno“.
Přesto jela.
Už v letadle se cítila jinak. Ne jako někdo, kdo jede na dovolenou, ale jako někdo, kdo si potřebuje dokázat, že ještě něco zvládne. Že umí být sama. Že ví, co chce.
Italské ulice ji přivítaly horkem, šumem a vůní kávy, která se linula z každého rohu. Měla v plánu sedět u moře, dívat se na lidi a psát si deník, jako to kdysi dělávala. Jenže místo toho první večer proseděla na hotelovém balkoně a sledovala, jak padá tma. Sama mezi světy, bez záchytného bodu.
Ráno se přinutila jít ven. Prošla starým centrem, koupila si gelato a pozorovala místní, jak se hádají a smějí ve stejném tónu. Bylo to krásné. Ale něco v ní bylo pořád těžké.
Strach se držel. Nebyl to ten konkrétní – nešlo o bezpečnost, ztracený pas nebo kapsáře. Byl to strach tichý, nepojmenovaný. Jako by s ní v každé ulici kráčel pocit, že i když se všechno kolem změnilo, něco v ní zůstává zakleté.
K večeru si sedla do malé trattorie. Objednala si těstoviny a víno. Usmívala se na číšníka, i když se jí třásly ruce. Přes okno viděla páry, které se držely za ruce, a v hlavě jí probíhaly vzpomínky, které se neptaly, jestli jsou vítané.
Nešlo o to, že by neuměla být sama. Ale neuměla být sama takhle – bez budoucnosti, bez někoho, kdo by ji doma čekal. Ta dovolená měla být důkazem, že to dá. Místo toho ji konfrontovala se vším, co ztratila.
Další dny byly podobné. Ráno vždy zvedla hlavu a vyšla ven. Zkoušela nové věci, jídla, výhledy, uličky. Dělala fotky, které nikomu neposílala. Smála se na děti cizích lidí a v duchu si říkala, jaké by to bylo, kdyby…
Postupně se ale něco přece jen měnilo. Ne v okolí, ale v ní. Začala vnímat detaily – vůni bazalky, zvuk vlaku, který projížděl nedaleko hotelu, a rytmus života, který se odehrával bez spěchu.
