Článek
A čím víc jsme si to malovali, tím víc jsme si nechtěli připustit, že realita může být trochu jiná. Teda ne trochu. Mnohem jiná. A že kromě výhledu z paluby si člověk odnese i zážitky, na které by raději zapomněl. I s cenou čtyři tisíce za noc. Bez oken. A bez vzduchu.
Nikdy jsme na žádné takové lodi nebyli. Měli jsme za sebou pár dovolených autem, nějaké ty hotely u moře, ale výletní loď byla novinka. Nechtěli jsme luxus, jen zážitek. Trochu dobrodružství. Nechali jsme se zlákat fotkami, kde všechno vypadalo leskle, bíle, uklizeně. Paluba plná lehátek, švédské stoly jako z katalogu, večerní kabaret a tanec s kapitánem. A samozřejmě ta loď – veliká, majestátní, jak pomalu odplouvá z přístavu a lidem se tají dech. No, ten nám taky došel. Ale ne z dojetí.
Když jsme přijeli, všechno se zdálo v pořádku. Check-in rychlý, usměvavý personál, kufry nám někdo odvezl rovnou ke kajutě. Dostali jsme kartičky, plán lodi a pokyn, že naše kajuta je vnitřní. Věděli jsme to. Při výběru to bylo jasně napsané – vnitřní kajuta, žádné okno, o to levnější. Říkali jsme si, že nám to nevadí. Vždyť tam budeme jen spát. Většinu času přece strávíme venku, ne?
Jenže realita byla trochu jiná. Otevřeli jsme dveře a zastavil se vzduch. Doslova. Kajuta byla malá. Hodně malá. Postel na šířku stěny, metr volného prostoru, malinká koupelna a strop tak nízko, že se vysoký člověk musel hrbit. Ale to nebyl největší problém. Tím bylo ticho. Dusivé, podivné ticho bez oken, bez jakéhokoliv propojení s okolím. Bylo to jako být zavřený v lednici. Bez signálu. Bez možnosti zjistit, kolik je hodin, jestli svítá, nebo je tma. Naprosto bez kontaktu se světem.
Říkali jsme si, že to zvládneme. Že je to jen na dvě noci. Ale už první večer mi bylo jasné, že tady se klidně nespí. Leželi jsme a poslouchali zvuky. Motor, bzučení klimatizace, občasné zaklepání z vedlejších kajut. Nedalo se vyvětrat, protože nebylo jak. Klimatizace hučela, ale stejně tam bylo těžko. Těžko na hrudi, těžko v hlavě. A ten zvláštní pocit, že kdyby se něco stalo, nemáš kam utéct. Není tam okno. Není tam světlo. Jen zavřené dveře a zámek z druhé strany.
Zkusili jsme to brát s humorem. Vzali jsme si pití, šli na palubu, dívali se na hvězdy. Ale když jsme se měli vrátit zpátky, zase to na nás padlo. Jako vlhká deka. Najednou jsme si všímali detailů, které nám dřív unikaly. Únikové plány na stěnách, kolečkové kufry připravené u dveří, v dálce houkání. Všechno to dávalo dohromady podivně úzkostnou atmosféru. Jakmile člověk přestane být nadšený turistou, začne být realistou. A realita na výletní lodi není vždycky přívětivá.
V noci jsem nemohla spát. Procházela jsem fotky v mobilu, ale signál byl slabý. Šla jsem se projít, ale i chodby byly prázdné, mdlé, jak z nemocnice. A v hlavě se začaly ozývat myšlenky. Co když začne hořet? Co když se něco pokazí? Jak se člověk dostane ven, když ani neví, kde je? Najednou jsem cítila, jak mi buší srdce. A všechna ta iluze o romantické plavbě se rozplynula jak pára z lodního komína.
Ráno jsme se snažili tvářit, že je všechno v pohodě. Snídaně, slunce, bazén. Ale ta noc se nás držela. Tíha toho pokoje bez oken, pocit, že za ty peníze jsme si koupili neklid. A že není kam utéct. Protože jste na lodi. Prostě nemůžete říct, že chcete pryč. Nemůžete vystoupit. Musíte vydržet. A to je věc, kterou si člověk uvědomí až pozdě – že výletní loď je vlastně zlatá klec. Máte jídlo, zábavu, slunce. Ale nemáte svobodu. A pokud se necítíte dobře, nemáte kam jít. Jen zpátky do kajuty, kde je tma a ticho.
Druhá noc byla ještě horší. Už jsme věděli, co nás čeká. Vzali jsme si prášky na spaní, ztlumili světlo a doufali, že to přejde. Ale nepřešlo. Probudila jsem se zpocená, zmatená, s tím známým pocitem, že něco není v pořádku. V ten moment jsem si přála být kdekoliv jinde. I v nejhorším penzionu, ale s oknem. S výhledem. S možností dýchat.
Když jsme přistáli zpátky v přístavu, nikdy jsem se netěšila na pevninu víc. Cítila jsem, jak se mi ulevilo, že můžu jít, že můžu pryč. Ta jedna noc, co nás stála čtyři tisíce, mě stála i klid. A už teď vím, že loď už nikdy. Ne v kajutě bez oken. Ne v prostoru, kde nevíte, kolik je hodin a jak daleko jste od břehu. Protože ten pocit nejde zapomenout. Pocit, že jste zavření a nemáte kontrolu.
Nechci říct, že výletní lodě jsou špatné. Možná, že když má člověk kajutu s balkonem a peněženku bez dna, je to pohádka. Ale pro obyčejné lidi je to spíš jako loterie. A když si vytáhnete kajutu bez oken, přichází zklamání, které nelze kompenzovat ani večerním bufetem. A když k tomu přičtete tu cenu, pak je to zážitek, který člověk doporučí jen nepříteli.
Možná jsme byli naivní. Možná jsme si měli víc číst recenze. Ale někdy i ty nejhorší zážitky přijdou z míst, která vypadají nejlépe. A právě proto o tom píšu. Ne proto, že bych chtěla strašit. Ale proto, že o některých věcech se moc nemluví. Všichni sdílí jen fotky z paluby, úsměvy, drinky. Ale už nikdo neřekne, že v noci brečel, protože mu bylo úzko v kajutě velikosti šatní skříně. A právě tohle je realita, kterou by měl někdo říct nahlas. Já to za sebe říkám: jedna noc na výletní lodi nám ukázala, že iluze stojí hodně. A že někdy stačí jedna zavřená kajuta, aby člověk pochopil, že ani moře není svoboda, když nemáte okno.
