Článek
Nejsem žádná módní ikona a upřímně, účes pro mě byl vždycky jen něco, co mi roste na hlavě, nic víc. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem v návalu šílenství souhlasila s tím, že mě Petra ostříhá.
Petra je moje kamarádka z vysoké. Na rozdíl ode mě je Petra vždycky perfektně upravená, s dokonalým makeupem, outfitem jako z časopisu a vlasy, které vypadají, jako by právě vyšla ze salonu. „Je to jednoduché,“ říká vždycky. „Jen musíš vědět, co ti sluší.“ A já vždycky přikyvuji, jako bych věděla, o čem mluví.
Ten osudný den jsme seděly u mě v obýváku, popíjely víno a probíraly její rozchod s přítelem. Petře tekly slzy a já jí podávala jeden kapesník za druhým. A pak, někde mezi třetí a čtvrtou skleničkou, přišel ten zlomový moment.
„Víš, co potřebuješ?“ prohlásila najednou Petra, jako by ji právě osvítil duch svatý. „Změnu! Nový začátek! Nový účes!“
Normálně bych jen zasmála a změnila téma. Ale tenhle večer byl jiný. Možná to bylo tím vínem, možná tou její nezdolnou sebejistotou, možná jen mou touhou po něčem novém. Ať tak či onak, slyšela jsem se říkat: „Tak jo, jdeme na to.“
Petra zajásala, jako by právě vyhrála v loterii, a vytáhla z kabelky nůžky. „Tyhle nosím vždycky s sebou, jsou profesionální,“ vysvětlila. Profesionální nůžky v kabelce? To mi mělo být první varování. Ale když jsem viděla její nadšení, neměla jsem to srdce couvnout.
„Co kdybychom ti udělaly ofinu?“ navrhla. „Máš krásné lícní kosti, ofina by je zvýraznila.“
„Ofinu? Já jsem nikdy ofinu neměla,“ zaváhala jsem.
„Přesně proto! Bude to změna, bude to sexy, bude to ty, ale lepší verze,“ přesvědčovala mě Petra a já, omámená její jistotou a trochou alkoholu, jsem přikývla.
Přinesla jsem ručník, položila ho na zem a sedla si na židli uprostřed obýváku. Petra si teatrálně odkašlala, pak mi přes ramena přehodila další ručník jako opravdový kadeřník a začala stříhat. Nůžky cvakaly, prameny vlasů padaly na zem a Petra mě celou dobu ujišťovala: „Bude to úžasné, uvidíš!“
Když byla hotová, tvářila se jako Michelangelo po dokončení Davida. „Dokonalé!“ prohlásila a podala mi zrcadlo.
To, co jsem v zrcadle uviděla, nebyla sexy ofina zvýrazňující lícní kosti. Byla to nerovná, nakřivo ostříhaná clona, která mi začínala asi dva centimetry nad obočím. Vypadala jsem jako pětiletá holčička, která si sama vzala do ruky nůžky, když maminka nedávala pozor.
„Co to je?“ vydechla jsem šokovaně.
„Ofina,“ odpověděla Petra, ale její hlas už nezněl tak jistě.
„Není příliš… krátká?“ zeptala jsem se a nervózně si prohrábnula to, co zbylo z mých vlasů. „A není trochu nakřivo?“
„To je záměr,“ bránila se Petra. „Asymetrické ofiny jsou teď v módě. A kratší ofina ti sedí, máš krásné obočí.“
Obočí jsem měla možná krásné, ale ofina vypadala, jako by ji stříhal někdo poslepu. Nebo někdo, komu se klepou ruce po čtyřech skleničkách vína.
„Petra,“ řekla jsem pomalu, „já zítra jedu na pracovní pohovor.“
Nastalo ticho. Těžké, nepříjemné ticho, během kterého jsme obě zíraly na můj odraz v zrcadle a přemýšlely, jak z téhle katastrofy ven.
„Není to tak hrozné,“ pokusila se Petra o optimismus. „Dáme to ještě do pořádku.“
Začala znovu stříhat, tentokrát s vyplazeným jazykem a naprostým soustředěním. Jenže s každým dalším střihnutím se situace jen zhoršovala. Ofina byla čím dál kratší a čím dál křivější.
„Možná bychom to měly nechat takhle,“ navrhla jsem zoufale, když jsem viděla, jak se mi ofina krátí na hranici vlasové linie.
„Myslím, že máš pravdu,“ souhlasila Petra rezignovaně a odložila nůžky.
Zbytek večera jsme strávily googláním „jak zachránit příliš krátkou ofinu“, „jak rychle rostou vlasy“ a „účesy s čelenkou pro dospělé“. Petra se mi omlouvala asi stokrát a já ji stokrát ujišťovala, že se nic neděje, že vlasy dorostou, že to není konec světa. Ale uvnitř jsem umírala při představě, jak se zítra objevím na tom pohovoru.
Ráno jsem strávila dvě hodiny před zrcadlem. Zkoušela jsem různé čelenky, sponky, dokonce i klobouk (který jsem nakonec zavrhla, protože kdo chodí na pohovor v klobouku?). Nakonec jsem se rozhodla pro čelenku, která alespoň trochu zakrývala tu katastrofu na mé hlavě.
Na pohovoru se mě HR manažerka zeptala, jestli jsem kreativní typ. Podívala jsem se na ni přes svou dětskou ofinu a upřímně odpověděla: „Očividně ano, ale ne vždy s dobrými výsledky.“
Pohovor jsem zvládla, práci jsem dostala a ofina pomalu, ale jistě dorůstá. Petra se mi stále omlouvá a já jsem se naučila tři věci: nikdy nesvěřovat své vlasy kamarádce po víně, nikdy nepodceňovat sílu dobře padnoucí čelenky a hlavně – změna účesu opravdu může změnit váš život, jen ne vždy způsobem, který čekáte.
Dnes, dva měsíce po té katastrofě, už se tomu můžu smát. Ofina dorostla do přijatelné délky a já ji začínám mít dokonce ráda. A Petra? Ta slíbila, že se příště bude držet jen svých vlasů. A já jí připomněla, že v kabelce by měla nosit radši náhradní rtěnku než nůžky. Pro všechny případy.
