Článek
Není to tím, že bych neuměla vařit – zvládnu běžná jídla a děti ani manžel nikdy nechodí spát hladoví. Ale česká klasika, ty složité omáčky a knedlíky, to prostě není moje parketa. A upřímně, nikdy jsem neviděla důvod, proč bych se měla nutit do něčeho, co mi nepřináší radost.
Problém nastal loni v listopadu, když jsme byli na nedělním obědě u mých rodičů. Maminka jako obvykle připravila svíčkovou, kterou můj Petr miluje. Při jídle několikrát nadšeně prohlásil, jak je to vynikající, a pak přišla ta věta, kterou slyším už roky: „Maruško, ta tvoje maminka umí tak skvělou svíčkovou, kdy nám ji konečně uděláš doma taky?“
Normálně bych se zasmála a nějak to zamluvila. Ale tentokrát, možná proto, že jsme den předtím měli menší hádku kvůli tomu, že jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo, nebo možná proto, že mi ten den prostě ruplo v hlavě, jsem mu odpověděla úplně jinak.
„Víš co, Petře? Já svíčkovou prostě vařit nebudu. Nikdy. Nemám to ráda, nebaví mě to a nechápu, proč bych měla trávit půl dne v kuchyni s něčím, co mi nedělá radost, jen proto, že si to přeješ ty.“
U stolu nastalo ticho, jaké bývá jen při pohřbech nebo když někdo v televizních soutěžích prohraje milion. Maminka se zamračila, tatínek se zahleděl do svého talíře, jako kdyby v něm objevil něco fascinujícího, a Petr vypadal, jako bych mu právě oznámila, že Vánoce letos nebudou.
Cestou domů bylo v autě ticho. Děti vzadu hrály něco na telefonu a my dva jsme mlčeli. Když jsme přijeli domů, Petr jen řekl: „Tak jo, chápu,“ a šel se dívat na fotbal. A já si myslela, že je to vyřešené. Že konečně pochopil, že nemůže očekávat, že budu jako jeho matka nebo ta moje.
Na své narozeniny, které byly o dva týdny později, jsem od něj dostala dárek zabalený v lesklém papíru. „To je pro tebe, zlato,“ řekl s úsměvem, který nedokážu popsat jinak než jako potutelný. Rozbalila jsem to a byl to… kuchařský kurz české klasiky a tlustá kuchařka s názvem „Česká kuchyně pro začátečníky“. Chvilku jsem na to zírala a pak jsem se rozesmála, protože jsem si myslela, že je to vtip.
Jenže to nebyl vtip. Petr to myslel vážně. Dokonce už měl zamluvený termín – sobotní kurz, celých osm hodin, kde se učí příprava svíčkové, guláše a dalších českých „nezbytností“.
„To nemyslíš vážně,“ řekla jsem.
„Myslím,“ odpověděl. „Vždyť jsi říkala, že to neumíš. Tak se to naučíš.“
To mě naštvalo. Bylo to, jako by vůbec neposlouchal, co jsem říkala. Nešlo o to, že bych to neuměla – šlo o to, že jsem to dělat nechtěla. Že tohle prostě není způsob, jakým chci trávit svůj volný čas.
„Víš co? Jdi si na ten kurz sám,“ řekla jsem a strčila mu poukaz do ruky.
Upřímně, myslela jsem, že to tím skončí. Že poukaz vyhodí nebo vrátí. Ale on mě překvapil. Opravdu tam šel. A nejen to – on si to užil! Přišel domů nadšený, s fotkami jídla, které uvařil, a s příběhy o ostatních kurzistech, mezi kterými byl překvapivě jediný muž.
O týden později jsem přišla z práce a v kuchyni vonělo něco neuvěřitelného. Petr stál u plotny, na sobě zástěru, kterou jsem mu kdysi dávno koupila jako vtip, a připravoval… svíčkovou. Ne dokonalou jako od maminky, byl to jeho první pokus, ale upřímně? Byla výborná.
Od té doby uplynul rok a Petr se stal naším nedělním kuchařem. Prošel už tři různé kurzy a má sbírku kuchařek, které opravdu používá. Já se mezitím v neděli věnuji dětem nebo si čtu, a když se večer sejdeme u stolu, všichni si pochutnáváme na jeho výtvorech.
A víte, co je na tom nejlepší? Že jsme konečně našli systém, který vyhovuje nám oběma. On si užívá vaření jako nový koníček a já se nemusím trápit nad něčím, co nenávidím. A naše manželství? Je lepší než kdy předtím, protože jsme se naučili něco důležitého – štěstí nepřichází, když se snažíme jeden druhého změnit, ale když přijmeme, jací jsme, a najdeme způsob, jak spolu žít tak, aby byl každý spokojený.
