Článek
Přes známé jsem narazila na tip na malý hotel u pláže v Thajsku, kde byl klid, moře teplé jako čaj a masérky levnější než káva na Václaváku. Cestovala jsem s jedním příručním kufrem a představou, že když si ráno nebudu vědět rady, prostě si dám kokos a vykašlu se na všechno. Jenže pak přišel ten vzkaz.
Zprvu to vypadalo jako malá pozornost. Barevný papírek ležel na posteli, vedle ručníků složených do tvaru labutí. Psalo se na něm: „Krásná dámo, dnes jste měla slunečný úsměv. Kdybych měl odvahu, pozval bych vás na kokos. Jenom já, číšník v restauraci, co vám nosí snídaně.“ Pod tím bylo jen nakreslené srdce a podpis „T.“. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ten kluk mi doteď nosil kávu bez cukru a mával pokaždé, když jsem šla kolem bazénu, ale nezdál se vlezlý. Vypadalo to víc roztomile než úchylně, ale i tak to bylo trochu zvláštní.
Nechala jsem to být. Další den jsem se mu vyhnula. Sedla si jinam. Objednala jen čaj a snažila se působit nenápadně. Ale on přišel, podal mi ubrousek a řekl jen: „Zase máte slunečný úsměv.“ Nic víc. Pak se otočil a odešel. Byl mladý, tak o deset let míň, s milým obličejem, ale přiznávám – začínala jsem být nervózní.
Třetí večer, když jsem se vrátila z procházky po pláži, ležel na polštáři další papírek. Tentokrát psal víc. „Odpusťte, jestli jsem vás vyrušil. Jen jsem chtěl říct, že mi dělá radost, když se smějete. Vím, že jste sama. Poznal jsem to podle očí. T.“ V tu chvíli už mi to přestalo být jedno. Nešlo o strach. Spíš o nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Pokoj jsem měla ve druhém patře, zamčený, nikdo mě neměl důvod znát víc než ostatní. Přesto se trefil. Sama jsem byla. Opuštěná, vyhořelá, citlivá na každé slovo.
Řekla jsem to recepční. Mladičká dívka v květované košili jen kývla a řekla, že se omlouvá, ale že je to jen kompliment. Prý se nic špatného nestalo. Jenže další den jsem měla na balkoně kokos s brčkem. A lístek: „Naše setkání je jako tichá píseň v dešti. Možná vás nikdy neoslovím, ale budu si pamatovat váš smích.“ V tu chvíli už jsem neměla pochybnosti, že to není úplně v pořádku. Nejhorší bylo, že jsem si nebyla jistá, jestli je to neškodné, nebo za tím něco skutečně je. Po rozvodu mi sebevědomí zůstalo někde v kufru u bývalého. Nedokázala jsem rozeznat, co je lichotka a co varování.
Zašla jsem za manažerem hotelu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se vážně, pak ale pokrčil rameny: „Je to slušný chlapec. Možná je jen zamilovaný. Nechcete to brát jako zážitek?“ Vážně? Zážitek? Já chtěla klid. Ne zážitek. Chtěla jsem se ráno v klidu protáhnout, dát si ananas a nezabývat se tím, kdo mi vleze na balkon. Naštěstí jsem měla odlet už za dva dny. Poslední večer jsem se šla projít sama na pláž. Sedla si do plastového lehátka u opuštěného baru a konečně vypnula. V tom se objevil on. Číšník. Beze slova si sedl o pár metrů dál. V ruce měl plechovku. Neřekl nic. Jen tam seděl. Po chvíli vstal, položil vedle mě poslední papírek a odešel.
Nestihla jsem ho zastavit. A asi jsem ani nechtěla. Vzkaz jsem otevřela až na letišti. Stálo tam: „Děkuji, že jste existovala v mém týdnu. Už nikdy vás neuvidím, ale pomohla jste mi věřit, že lidé můžou být krásní i smutní zároveň. T.“ Dnes nevím, co si o tom všem myslet. Možná to opravdu byl jen tichý kluk s poetickou duší. Možná měl za sebou vlastní příběh, který bych nepochopila. Každopádně to byla jediná dovolená, ze které jsem se vrátila s tím, že se o mě někdo upřímně zajímal. I když jinak, než bych chtěla.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
