Článek
Po letech Chorvatska autem, kde jsme se hádali už u první kolony u Brna, jsme se rozhodli, že letos na to půjdeme jinak. Děti jsme nechali babičce, koupili jsme zájezd do Řecka a těšili se, jak si to konečně užijeme. Spolu, sami, jako zamlada. Jenže jsem asi měla tušit, že když si člověk koupí all-inclusive dovolenou, nemá začít pít ještě před nástupem do letadla. A už vůbec ne, když tím člověkem je můj manžel.
Ráno jsme vyráželi sice trochu ospalí, ale natěšení. Let z Prahy měl odlet v půl sedmé ráno, což znamenalo vstávat někdy ve čtyři. Já klasicky stresovala s balením, on nadával, že stejně něco zapomeneme. Překvapivě jsme se ale nepohádali ani u bezpečnostní kontroly, kde obvykle zpanikaří, že ztratil pas. Všechno šlo hladce – až podezřele. Možná to byl první varovný signál.
U gatu bylo ještě zavřeno. Sedli jsme si na lavičku, já si šla koupit vodu a nějaký croissant. Když jsem se vrátila, držel v ruce plechovku piva. První. Smála jsem se, že je pět ráno a že začíná brzo. On že co, přece jsou prázdniny, ať si to užije. Nepřišlo mi to ještě zvláštní – byli jsme bez dětí, měli jsme dovolenou, byl uvolněný. Jenže když jsem se vrátila z toalety asi o deset minut později a uviděla ho s druhou a pak třetí plechovkou, začínalo mi být jasné, že něco nebude v pořádku.
Letušky nás pustily na palubu mezi prvními, protože manžel měl koleno po operaci a dostali jsme místa vepředu. Já měla radost – všechno vypadalo, že půjde hladce. Jenže už při nástupu mi začal být trochu trapný. Pozdravil každého kolem sebe, stewardce řekl, že „vypadá jako anděl s křídlama“, a mě chytil kolem ramen tak, že jsem měla problém dojít k sedadlu. V tu chvíli jsem si ještě říkala, že ho asi jen trošku nakoplo to pivo nalačno. Během startu byl v pohodě, ale sotva jsme se dostali do výšky, kde už bylo možné objednávat nápoje, chtěl další pivo. Letuška mu nejdřív vysvětlovala, že alkohol se během krátkého letu většinou nepodává. On že to chápe, že nevadí, a vytáhl z batohu vlastní plechovku. Jo, přibalil si pár do příručního zavazadla, „kdyby měli v letadle draho“.
Poprvé jsem cítila, jak se mi začínají potit ruce. Začal mluvit hlasitěji. Z legrace komentoval letadlo, že „vrže jako stará fabie“, a že „ten kapitán určitě dělá zácvik“. Lidé kolem nás se usmívali, ale už to nebyly ty vlídné úsměvy. Spíš takové ty rozpačité, kdy doufáte, že ten člověk usne, nebo že vystoupí.
A pak přišla turbulence. Malá, běžná, co člověka jen trochu nadzvedne. Ale v jeho stavu to stačilo. Začal nahlas křičet, že se „něco děje“, že „tohle není normální“ a jestli „má kapitán vůbec licenci“. Smála jsem se v křeči, ale hlavně jsem se snažila ho uklidnit. V tu chvíli už k nám přišla letuška a požádala ho, aby zůstal klidný a seděl. Jenže on si z toho udělal scénu. Začal se zvedat, že „jde za pilotem zjistit, co se děje“, a mně v tu chvíli došlo, že máme opravdu problém.
Letuška mu v klidu, ale důrazně vysvětlila, že nesmí vstávat. Jenže on měl už vypito a měl pocit, že si z něj dělají legraci. Došlo i na slova, která bych raději nepřepisovala. Věta „když mě nenecháte jít, tak tady zvracím“ zafungovala jen částečně – nikam ho nepustili, ale zvracel skutečně. Ne do pytlíku, ale rovnou do vlastního batohu, který si otevřel na klíně.
V tu chvíli už bylo jasné, že tohle neskončí dobře. Já seděla vedle něj, rudá až na zádech, a letušky začaly jednat. Nejprve mi jedna z nich s omluvou sdělila, že „možná budeme muset upravit letový plán“. Nechápala jsem, co tím myslí. O minutu později přišlo oznámení z reproduktoru: z bezpečnostních důvodů se letadlo obrací a nouzově přistane v Benátkách.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi úplně zastavil čas. Lidé v letadle se na nás otáčeli, někteří fotili, někdo natáčel. Manžel začal brečet – a nebyl to fejk. Normálně se rozbrečel jak malý kluk, že to „nechtěl zkazit“, že „jen chtěl, abychom si to užili“ a že „se ho všichni bojí jak teroristy“. Já jen seděla, držela ho za ruku a modlila se, aby už to bylo za námi.
V Benátkách nás skutečně posadili na zem. Z letadla nás vyvedli zvlášť. Manžel sotva stál, já brečela, tentokrát už taky. Naštěstí to řešili s určitou dávkou empatie. Nepřišlo žádné zatčení, jen velmi důrazné varování. Musel podepsat protokol a bylo mu oznámeno, že tímto letem pro něj cesta končí.
Nakonec jsem do Řecka letěla sama. Ne ten den – musela jsem tam přespat, zajistit si nový let a přebukovat ubytování. On se vrátil do Česka o dva dny později, vlakem přes Rakousko. Dneska o tom mluví s odstupem, prý „taková historka se nestane každýmu“. Já už se u toho nesměju. Když se mě někdo zeptá, jaké to bylo poprvé letět letadlem, většinou jen odpovím: naposled. Ne kvůli strachu z létání. Ale kvůli tomu, co všechno může způsobit pár blbých plechovek piva a člověk, který to prostě neumí odhadnout.
Dovolená to nakonec nebyla tak hrozná. V Řecku jsem potkala fajn lidi, chvíli byla sama se sebou, dokonce jsem si poprvé za deset let přečetla knihu od začátku do konce. A možná jsem si i odpočinula víc, než kdyby tam byl on. Ale co si budeme povídat – ten první let si budu pamatovat navždy. A nejvíc asi tu větu, kterou řekl těsně před startem: „Tuhle dovolenou nic nezkazí.“ Jo. Kéž by.
