Článek
Žádné dusno, žádné výčitky. Prostě normální vztah. Tedy – aspoň jsem si to myslel. V práci jsme měli náročný kvartál, padaly přesčasy, kolega odešel a všechno spadlo na mě. Moje přítelkyně to chápala – nebo to aspoň říkala. A já jí věřil. Prý si vezme víc směn v nemocnici, ať si pak můžeme vzít volno společně. Věřil jsem tomu. Stejně jako tomu, že když se nechce potkávat s mými kolegy na firemních akcích, je to proto, že je introvert. Neměla ráda večírky, radši zůstala doma nebo šla na kafe s kamarádkou.
Náhoda, co mi změnila život
Do Ostravy jsem jel pracovně. Jeden den, jedna schůzka. Přespat, ráno zpátky. Zvolil jsem menší hotel, kde jsem už jednou byl – čistý, klidný, bez zbytečného ruchu. Na recepci mě vítal stejný recepční jako posledně. Dostal jsem kartu od pokoje, pozdravil a vydal se k výtahu. A pak jsem ji uviděl. Stála v hale, v ruce mobil, vedle ní kufr. Na sobě kabát, který jsem znal. Vlasy v culíku. V první chvíli mi to nedošlo. Možná i proto, že vedle ní stál nějaký muž. Neznal jsem ho. Povídali si. Docela zblízka. Smáli se.
Chtěl jsem projít kolem a dělat, že nic, jenže v tu chvíli zvedla hlavu a podívala se mým směrem. Ten pohled si pamatuju dodnes. Nejprve překvapení. Pak ztuhnutí. A nakonec – cosi jako panika. „Ty tady?“ řekla. „To bych se měl spíš ptát já,“ odpověděl jsem. Ten muž vedle ní mlčel. Vypadal nervózně. Udělal krok zpět, pak se podíval na ni, potom na mě. Nepředstavila ho. Jen řekla, že je to… „kolega z práce“.
Zrada, která přišla jako facka
Bylo to absurdní. Měli jsme být doma každý ve svém městě, ona měla mít noční. A místo toho byla tady, v jiném kraji, s nějakým chlapem, v hotelové hale. Bez vysvětlení. Bez stopy studu. Jen s tím otráveným pohledem, jako by ji spíš štvalo, že jsem tam, než to, co právě prasklo. Neřekl jsem nic. Jen jsem odešel do pokoje.
Zavřel jsem dveře, sedl si na postel a civěl do zdi. Až v tu chvíli mi to došlo. Ty večery, kdy nebrala telefon. Ty směny, které přibyly zničehonic. Ta nechuť jet někam spolu. Ta náhlá „únava“. Myslel jsem si, že mám všechno pod kontrolou. Že když budu pracovat, vydělávat, být slušný a chápavý, tak se mi to vrátí.
Že když spolu bydlíme, spíme vedle sebe a plánujeme dovolenou, tak je všechno v pořádku. Jenže ona už dávno byla jinde. Co uděláš, když to zjistíš? V první chvíli jsem chtěl odejít. Sbalit se a vrátit se domů nočním vlakem. Pak jsem chtěl jít za nimi zpátky do haly a udělat scénu. Nakonec jsem neudělal nic. Lehl jsem si do postele, vzal si pivo z minibaru, pustil si v televizi sport a snažil se nemyslet. Ale nešlo to. Zůstali tam spolu. Nevím, jestli šli na pokoj, nebo odešli. Já zůstal do rána, jako by se nic nestalo. V deset dopoledne jsem odjel. Bez rozloučení, bez vysvětlení. Cestou domů jsem jí zablokoval číslo.
Co bylo dál
Doma jsem jí nechal její věci, napsal jí krátký vzkaz, že vím, jak dlouho se to asi děje, a že mě jen mrzí, že jsem si toho nevšiml dřív. Nepsala zpátky. Ani nevolala. Možná byla ráda, že jsem to vyřešil za ni. Možná už s tím druhým stejně byla. Dneska vím, že jsem slepě věřil tomu, co jsem chtěl vidět. Nechtěl jsem si připustit, že něco neklape. Že něco nesedí. Měl jsem signály, ale přehlížel je.
Ne, nejsem oběť. Jen jsem byl hloupý. Příliš důvěřivý. Příliš klidný. A hlavně – příliš jistý sám sebou. Myslel jsem, že jsem mistr utajení. Že když budu dělat věci správně, budu mít věci pod kontrolou. Ale ona hrála jinou hru. A v ní jsem byl jen kulisou.
