Článek
Jiný by nejradši ráno rozepnul stan, posnídal chleba s paštikou a vydal se pěšky na kopec. Problém nastane, když se tyhle dvě představy střetnou v jedné domácnosti. Jako třeba u nás.
Plánování v nedohlednu
Už na jaře jsem partnerovi říkala, že bych letos ráda trochu větší pohodlí. Loni jsme totiž strávili týden v kempu, kde nás každou noc budil řev opilců od vedlejšího ohniště, a ráno zase děti cákající se v ledové řece. Byl to fajn zážitek, ale upřímně – stačil. Jenže partner měl jasno: žádný hotel, žádný apartmán, žádné přelidněné pláže. Prý chce klid. A že se nechce válet, ale něco zažít.
Ze začátku to vypadalo, že se na ničem neshodneme. Já hledala hotely, on trasy na mapě.cz. Já vybírala sítě proti komárům na terasu, on hledal, kde si postavit stan, aby to bylo „co nejdál od civilizace“. Připadala jsem si jako v nějaké soutěži dvou světů.
Nultý kompromis
Po dvou týdnech dohadování jsme dospěli k něčemu, čemu partner říkal kompromis a já tomu říkala „past“. Vyrazíme na čtyři dny do přírody – on si postaví stan, já si zarezervuju aspoň jednu noc v penzionu na půl cesty. Prý „když už musím“. Děti byly nadšené. Netušily, že na rozdíl od fotek na internetu není stanování jen o lampičkách a opékání buřtů, ale taky o vlhkých spacácích, kamení pod zády a nočních výpravách na záchod se srdeční frekvencí maratonce.
Začátek všeho. Kde není signál, není plán
Vyrazili jsme v sobotu ráno. Batohy nacpané k prasknutí, auto tak plné, že jsme nemohli najít ani pytlík s müsli tyčinkami. První noc pod širákem vyšla překvapivě dobře – bylo teplo, děti byly nadšené, jak „dobrodružné“ to je, a dokonce ani moc nepršelo. Já si to užívala s vědomím, že zítra mě čeká čistá sprcha a měkká postel.
Jenže ouha – ráno přišla bouřka. Stan jsme balili v dešti, děti fňukaly, že mají mokré ponožky, a partner mumlal něco o tom, že „příroda je krásná, jen člověk musí být pokorný“. Kdyby mě nenapadla ta noc v penzionu, asi bych ho tou dobou zabalila do plachty a nechala pod smrkem.
Když jsme dorazili k tomu vyhlédnutému penzionu, visel na dveřích nápis „Z technických důvodů zavřeno“. Snažila jsem se najít jiný, ale v okolí nebyl signál a Google mapy se odmítaly načíst. Takže jsme další noc zůstali opět v přírodě. Tentokrát už to tak idylické nebylo: komáři, promočený stan a o kus dál parta dalších „dobrodruhů“, kteří si k ohni přinesli bednu basy a kytaru. Děti usnuly ve spacácích zázrakem, já usnula až kolem čtvrté ráno. Ráno nás probudil štěkot psa – jeden z táborníků pustil retrívra volně pobíhat a ten nám rozkousal rohlíky, které jsme měli připravené na snídani.
A pak se to zlomilo, ze dne na den
V tu chvíli jsem měla chuť to celé zabalit. Jenže – něco se změnilo. Partner se najednou omluvil, že to s tím „dobrodružstvím“ přehnal. Děti se smály, když jsme snídali suché kukuřičné lupínky bez mléka. A já, unavená, rozcuchaná a ve flekatém triku, jsem si uvědomila, že je mi vlastně dobře. Ne proto, že bych milovala stanování – ale protože jsme spolu. I s tím cirkusem kolem.
Když jsme se vraceli domů, shodli jsme se, že to byl zatím nejbláznivější výlet. A že příště si klidně dáme na půl cesty hotel. Ale taky že klidně jednou za rok zkusíme i tenhle způsob – s vědomím, že všechno nemusí být dokonalé, aby to bylo nezapomenutelné. Občas je zkrátka potřeba hádat se o hlouposti, abychom si připomněli, proč se máme rádi. A někdy je k tomu potřeba i promočený spacák a retrívr s rohlíkem v zubech.
