Článek
Matematika mě nudila, dějepis jsem si pletla a angličtina mi lezla krkem. Učitelé si mě často pletli se vzduchem a když si mě náhodou všimli, bylo to jen proto, že jsem zase něco nevěděla. Známky? Tak akorát na čtyřku.
Když jsme psali testy, já už předem věděla, že to nebude žádná sláva. A taky že ne. Jednou mi učitelka řekla: „Holka, ty to budeš mít v životě těžký. Bez školy jsi nikdo.“ A tenhle hlas jsem pak slyšela ještě roky v hlavě. Tichý, ale vyčítavý. A já mu tehdy věřila.
Výuční list jako cejch
Když jsem šla na učňák, brala jsem to jako trest. Ostatní holky šly na gymply, obchodky, jazykovky. Já šla „někam“, kde se neučilo, ale makalo. Obor – kuchařka. Ne že bych to vyloženě chtěla, ale nikam jinam mě s těmi známkami nevzali. A tak jsem skončila v zástěře, s vařečkou v ruce, v učňovské kuchyni, kde to vonělo po vývarech, smaženém sýru a unavených snech.
Ale stalo se něco zvláštního. V té kuchyni, kde jiní viděli jen mastnotu a dřinu, já poprvé zažila pocit, že něco umím.
Nevěděla jsem, kdy byla bitva na Bílé hoře, ale věděla jsem, kdy je vývar hotový. Netušila jsem, jak spočítat sinus, ale přesně jsem poznala, že cibule už je akorát zlatavá. A začala jsem se měnit. Bez známek, bez uznání, ale s chutí do práce.
Nešlo to hned
Po škole to nebyla žádná pohádka. V malém městě o kuchařku na poloviční úvazek nikdo nestál. Dělala jsem v jídelnách, v závodkách, ve školkách. Mzda sotva na nájem. Ruce rozpraskané, záda bolavá. Ale vařila jsem. S pokorou. S láskou. Bez řečí.
Lidi to možná brali jako samozřejmost, ale já v tom viděla víc. Chtěla jsem, aby každé jídlo, co podám, mělo v sobě kus poctivosti. Aby ti, co ho jedí, cítili, že to někdo dělal srdcem.
A když přišla covidová doba, kdy jsme vařili obědy pro seniory, pro nemocnice, pro první linii – tehdy jsem pochopila, že to, co dělám, není málo. Je to služba. A ta má smysl.
Z malé kuchyně k velkým nabídkám
Jednou jsem zkusila udělat malou změnu. Vzala jsem mobil, vyfotila pár jídel a dala to na sociální sítě. Bez očekávání. Jen tak, ze zvědavosti. Fotka polévky, domácí knedlík, omáčka podle babičky. A začaly chodit první zprávy: „Kdo to vaří? Kde to koupím?“
Začala jsem dělat jídla na objednávku. Nejprve pro známé, pak pro jejich známé. Doma v malé kuchyni, s jednou troubou, dvěma hrnci a velkým odhodláním.
A pak mi jednoho dne zazvonil telefon. Firma z druhého konce republiky. Že hledají někoho, kdo bude dělat poctivá jídla podle starých receptů. Že viděli moje fotky. Že se jim líbí styl. Že chtějí mě.
Nevěřila jsem tomu. Já? Holka s výučním listem, co nikdy neměla víc než trojku z češtiny?
Najednou jsem byla ta, která si vybírá
Začalo jich být víc. Kavárna z Brna, penzion z jižních Čech, školní jídelna, která chtěla „něco nového“. Najednou jsem měla víc nabídek, než jsem stíhala číst. A poprvé v životě jsem byla já ta, která rozhoduje. Která si vybírá.
A přitom jsem pořád ta stejná holka. Jen jsem pochopila, že známky nejsou všechno. Že papír s razítkem neříká nic o vaší šikovnosti, píli ani srdci. A že když něco děláte poctivě, jednou si vás někdo všimne.
Dnes?
Dneska vařím pro menší bistro, které mi dalo volnou ruku. Vymýšlím recepty, dávám jídlu duši, učím mladé holky, jak se dělá opravdová bramboračka a proč se do svíčkové dává trocha cukru.
Mám kuchařský profil na Instagramu, kde mám víc sledujících než moje dcera. A jednou týdně pořádám kurzy pro lidi, kteří chtějí vařit jako naše babičky.
Nemám maturitu. Nemám titul. Ale mám něco, co se nedá koupit – zkušenost, pokoru a chuť pracovat.
A hlavně – klid v duši
Když dnes jdu kolem školy, kde jsem kdysi sedávala v poslední lavici, už necítím stud. Cítím vděk. Protože i ta cesta, která vypadala jako slepá, mě nakonec dovedla tam, kde mám být.
A kdybych dnes potkala tu učitelku, co mi řekla, že bez školy budu nikdo, jen bych se usmála. Protože už vím, že úspěch nemá jednu podobu. A že každý jsme chytří jinak.
Mám jen výuční list a mizerné známky. Ale dnes mi volají firmy z celé republiky. A já si vybírám. Protože jsem si nikdy nepřestala věřit – i když mi to nikdo neřekl. A možná právě proto jsem dnes přesně tam, kde mám být.
