Článek
Vyrůstala jsem v rodině, kde se neplýtvalo. To mi bylo opakováno každý den. Když jsem dojedla, měla jsem vstát a poděkovat. Jenže problém byl, že jsem často ani nezačala. Jídlo mizelo. V lednici „pro mě“ nic nebylo, ve špajzu bylo zamčeno, a když jsem se zeptala, odpověď zněla: „Musíš se naučit skromnosti.“
Jako dítě jsem netušila, co je na tom špatně. Myslela jsem, že to tak mají všichni. Že je normální být o hladu, protože „už jsi dnes jedla“, i když jsem nejedla. Že je normální koukat na ostatní, jak si nandávají nášup, zatímco já dostanu půl krajíce chleba.
Když jsem v pubertě začala jíst tajně, měla jsem výčitky. Máma mi říkala, že „žrát jako dobytek“ je ostuda. Nikdy jsme si nesedli ke stolu v klidu. Nikdy jsem neslyšela: „Přidej si, jestli máš hlad.“ Hlad byl slabost. Důkaz, že nejsem dost vděčná. A já se snažila být vděčná. I s prázdným žaludkem.
Dnes vím, že to bylo něco víc než jen přísná výchova. Byl to způsob kontroly. Tiché týrání, které nikdo neviděl. A pokud viděl, považoval ho za správné – „děti si nesmí zvyknout na hojnost“. Jenže nejde o hojnost. Jde o základní potřebu. O jídlo. O pocit bezpečí.
Dnes mám přes třicet a pořád bojuju s jídlem. Mám problém nechat něco na talíři. Mám problém jíst v klidu, bez pocitu, že dělám něco špatně. A i když mám vlastní domácnost, občas se přistihnu, že si schovávám jídlo „pro jistotu“. Jako bych někde hluboko nevěřila, že zítra bude.
Terapie mi pomohla pojmenovat věci. Ne, nebyla to „přísná výchova“. Bylo to ponižování. A i když máma možná věřila, že mě učí něčemu cennému, zanechala ve mně spíš hlad – nejen po jídle, ale po pochopení, po blízkosti, po normálním domově.
Ne všechny rány jsou vidět. A ne všechny se dají svést na „jinou dobu“ nebo „jiné hodnoty“. Někdy to ticho bolí víc než výčitky. A právě proto o tom mluvím. Aby ostatní děti, které zažily něco podobného, věděly, že v tom nejsou samy. A že mít hlad – fyzický nebo emoční – není ostuda.
