Článek
Říkal, že si potřebujeme odpočinout, vypnout hlavu a být zase jen my dva. Vybrali jsme útulný penzion u Jizerek, měl ho prý doporučený od kolegy. Cestou autem jsme se dokonce smáli. Jako dřív. Vypadalo to, že na nás tenhle víkend může mít léčivý účinek. Jenže hned po příjezdu mi začalo být něco divné. Když jsme dorazili do penzionu, manžel zahlásil, že se jde jen na chvíli projít a vrátí se, než se vybalím. Seděla jsem v pokoji, dívala se z okna do mlhy a těšila se, že si večer otevřeme víno. Ale když se ani po půlhodině nevracel, šla jsem se projít po okolí taky.
U silnice stál, povídal si s někým. Byla to jeho kolegyně z práce. Tu jsem znala jen z několika zmínek – že je „v pohodě“ a „dobře se s ní pracuje“. Smáli se spolu a nevšimli si mě. Nepřišlo mi to přirozené. Ani náhodné. Když mě zahlédl, zarazil se. Rychle přešel silnici a začal mi vysvětlovat, že to je fakt náhoda. Že prý ona sem jezdí běžně a vůbec netušil, že tu zrovna bude. Kolegyně se usmívala, kývla na mě a šla pryč. Ale já cítila, že něco nesedí. Najednou byl manžel jiný – nervózní, odtažitý, vyhýbal se očím.
Večer jsme se snažili chovat normálně. Otevřel víno, objednal večeři, pustili jsme si film. Ale mezi námi bylo ticho, které se nedalo přehlušit. Já se snažila dělat, že je všechno v pohodě, ale hlavou mi běželo sto otázek. Proč tu vlastně je? A proč jsem si doteď nevšimla, že je mezi nimi něco víc než jen práce?
Celý víkend byl jak z filmu, na který nechci vzpomínat. Drželi jsme se scénáře – procházka, snídaně, rozhovory o ničem. Ale bylo to studené, prázdné. Každý jeho pohled do telefonu mě rozčiloval. Každá chvilka o samotě mě bodala. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Přemýšlela jsem, jestli jsem jen paranoidní. Vždyť mi nic neudělal. Ale zároveň jsem cítila, že se něco změnilo. Ta jeho „náhoda“ nepůsobila jako náhoda. A on byl přítomný jen fyzicky. Jako by už byl hlavou někde jinde. Možná s někým jiným.
Celý týden po návratu jsem se budila v noci. Každé pípnutí telefonu mi bušilo v hlavě. Nedokázala jsem to pustit z hlavy. Ale zároveň jsem nevěděla, jak o tom mluvit. Nechtěla jsem ho obvinit bez důkazů. Ale ani jsem nechtěla dělat, že se nic nestalo. Někdy večer sleduju, jak sedí na gauči, dívá se do mobilu a usmívá se. Neříká mi proč. A mě to bolí. Možná se nic nestalo. A možná už všechno dávno začalo.
Nejhorší na tom je, že bych asi dokázala odpustit nevěru. Ale ne to, že mi lže. Ne to, že předstírá, že jsme zase jen my dva, zatímco v jeho světě už možná dávno nejsem hlavní postava. Cítím, že se něco mezi námi posunulo – a ne tím správným směrem. Zatím jsem se ho na nic nezeptala. A on se zatím neptá, proč jsem ztichla.
