Článek
Rutina, společné večeře, občas výlet. Nic, co by naznačovalo, že se děje něco víc. A přesto jsem cítila, že se něco mění. Ne najednou, ale pomalu. Jako když ti někdo potichu posune židli pod nohama a ty si toho všimneš, až když ztratíš rovnováhu.
Začalo to maličkostmi. Častější služební cesty, vypnutý telefon po osmé večer. Nové košile, nový parfém. Když jsem se zeptala, jen mávl rukou – prý obchodní schůzky a že nechce rušit klienty večer. Chvíli jsem tomu věřila. Spíš jsem tomu chtěla věřit.
Letní dovolená v Chorvatsku byla nápad z mé strany. Potřebovala jsem změnit vzduch, možná i sama sebe přesvědčit, že všechno je v pořádku. Přemluvila jsem ho, ať jede se mnou, ale odmítl – prý nemůže z práce. Tak jsem vzala děti a vyrazila bez něj.
Byli jsme na malém ostrůvku, kam moc Čechů nejezdí. A přesto… Jedno odpoledne, když jsme šli z pláže, jsem ho zahlédla. V dálce, na terase restaurace. Seděl tam. S ní. V ruce sklenka vína, na sobě rozhalenou košili a naproti němu žena, která se na něj smála s takovou samozřejmostí, jako bychom nikdy neexistovali. Zůstala jsem stát. V první chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá. Ale byl to on. Můj muž.
Rychle jsem děti odvedla jinou cestou. V hlavě mi to vířilo. Vztek, šok, ale hlavně to ticho uvnitř, když ti dojde, že jsi celou dobu měla pravdu. Věděla jsem, že ho nechci konfrontovat tam, před dětmi, před svědky. A tak jsem mlčela. Až do večera.
Zavolala jsem mu. Zvedl to hned. Mluvil klidně, jako by byl doma. Když jsem se ho zeptala, co právě dělá, odpověděl: „Jsem na pokoji, pracuju na prezentaci.“ V tu chvíli jsem věděla všechno. Jen jsem řekla, že ho zdravím z Chorvatska. Z ostrova. Ze stejného, na kterém právě sedí se svou milenkou. Pak bylo ticho. Dlouhé ticho.
Nevím, co mě zasáhlo víc – jestli to, že mi tak bezostyšně lhal do očí, nebo ta lež, kterou jsem si dovolila žít já sama. Že jsem si nalhávala, že všechno je v pořádku. Že jsem si vystačila s drobky pozornosti, které po sobě trousil, zatímco svůj skutečný život žil někde jinde.
Po návratu jsme si promluvili. Klidně. Věcně. Bez křiku. Možná už ani nebylo co říct. Jen jsme se oba podívali pravdě do očí. A od té doby jsme každý sám.
Ale víte co? Možná mi to Chorvatsko dalo víc, než jsem čekala. Pravdu. A klid.
