Článek
„Víš, přemýšlel jsem, že bychom prodali byt a koupili karavan. Cestovali bychom. Jednoduše žili.“ První, co mě napadlo, bylo, že včera zase sledoval nějaký dokument o digitálních nomádech, kde si třicetiletý pár smaží vejce na plynovém vařiči s výhledem na Grand Canyon.
„Jo, a já si budu mýt vlasy v lavoru a večer běhat do křoví,“ odpověděla jsem možná trochu ostře. Jenže on to myslel vážně. Opravdu vážně. Nešlo o žádný dočasný nápad nebo krizi středního věku. Přes noc si našel karavan na internetu, spočítal náklady a ráno mi to servíroval jako hotovou věc. Prý minimalismus, svoboda, návrat ke kořenům.
Já přitom ještě před týdnem stála u pozemku kousek za městem a představovala si terasu, tři stromy a malý záhon s rajčaty. V hlavě jsem měla hypotéku, architekta a dilema, jestli tepelné čerpadlo, nebo plyn. Teď tu proti mně seděl člověk, který chtěl celý život sbalit do dvou plastových beden a kanystru s vodou.
Když jsme spolu začínali, byli jsme si podobní. Oba trochu snílci, oba jsme chtěli pryč z města. Jen jsme si tehdy představovali jinou cestu. Já tu svou znala od dětství – domek, zahrada, zámek na brance. On to asi v sobě nikdy neměl tak pevně ukotvené. A teď se mu to utrhlo úplně. Zkoušela jsem to brát jako fázi. Dala jsem tomu týden, dva. Předstírala jsem zájem, dokonce jsem se s ním dívala na videa lidí, kteří v karavanu vychovávají dvě děti, psa, a ještě stíhají pracovat online. Všichni se tam tvářili šťastně.
Nikdo nezmínil, jak řeší menstruaci v Chorvatsku při čtyřiceti stupních nebo co dělají, když se jim v noci ucpe záchod. Ale on byl nadšený. Mluvil o tom večer, ráno, při jízdě autem. V práci začal šetřit na mobilní bydlení. Řekl mi, že pokud nechci jet se mnou, chápe to, ale že on půjde. Že to v něm prostě vyrostlo. Prý si připadá, že ho tady všechno dusí. Dusilo to i mě. Hlavně ta představa, že si po deseti letech vztahu začneme každý jiný život – ne kvůli lásce, ale kvůli rozdílné představě o záchodě. Nedalo mi to a zeptala jsem se ho, co je na domě tak špatného. Prý závazek. Hypotéka. Úklid. Sousedi. Sekání trávy. Zavlažovací systém.
Já si naopak nedokážu představit, že budu žít ze dvou triček a jedné pánve. Potřebuju prostor. Ráda si věším prádlo na šňůru, těší mě, když venku kvete šeřík. Když jsme šli naposledy kolem školky v naší ulici, viděla jsem se, jak tam za pár let vodím dítě. On se díval jinam. Zkusili jsme kompromisy. On chtěl rok na cestě, já dům a stabilitu. Padl návrh, že pojede sám, že si to zkusí. „Budu ti psát. A pak uvidíme,“ řekl. Jako bych byla někdo, kdo čeká na pohled z daleké ciziny.
A tak odjel. Koupil si starší obytnou dodávku, předělal ji a vyrazil. Já zůstala. Ne naštvaná, spíš zmatená. Chvíli jsem měla pocit, že jsem staromódní, že jsem málo dobrodružná. Ale pak jsem se jeden večer vrátila domů a sedla si na lavičku před bytovkou. Sousedka zalévala muškáty a já si uvědomila, že se mi tady žije vlastně dobře. Že když někdo touží po svobodě, nemusí to být nutně o kolech. Že moje představa života není méněcenná jen proto, že není mobilní. Občas mi pošle fotku. Někde u moře, s hrníčkem kávy, bez trička. Vypadá šťastně. Já si mezitím schovávám výplatní pásky na schůzku v bance. Možná na jaře začnu s tím pozemkem. Třeba nebudu na tu zahradu sázet rajčata sama.
