Článek
Podíval se na mě unaveným pohledem a řekl větu, která mě nejdřív úplně neděsila. „Myslím, že bude lepší skončit.“ V tu chvíli jsem si myslela, že mluví o naší hádce. Před pár dny jsme se totiž pohádali kvůli penězům, dovolené, a vlastně i kvůli tomu, že jsem prý moc často unavená. Vztah nebyl ideální, to jsem věděla. Ale že bychom měli skončit? To mi nedávalo smysl. Navíc jsme spolu byli přes deset let. Byla jsem přesvědčená, že každá krize se dá zvládnout. Jenže jeho pohled byl jiný než jindy.
Začal mi vysvětlovat, že už to nějakou dobu cítí. Prý se změnil, a já taky. Prý už spolu nejsme šťastní. Zatímco mluvil, pomalu mi docházelo, že to nemyslí jako pauzu. Ani jako vydechnutí. Myslel to jako konec. Definitivní tečku za něčím, co jsme roky budovali.
V hlavě mi běžely stovky myšlenek. Co s bytem? Co řekneme rodině? A hlavně – proč jsem to neviděla? Vzpomínala jsem na večery, kdy chodil spát dřív než já. Na jeho tiché „jsem unavený“, když jsem se ho snažila políbit. Na dny, kdy si zapomněl mobil doma, ale odmítal, abych se na něj dívala.
Zpětně vidím, že to nebylo najednou. Možná jsem to jen nechtěla vidět. Možná jsem si v tom každodenním shonu zvykla na to, že věci nejsou ideální. Říkala jsem si, že to má tak každý. Jenže on už mezitím byl jinde – myšlenkami, a jak jsem později zjistila, i srdcem.
Krátce po našem rozchodu jsem náhodou zahlédla jeho fotku na sociálních sítích. Usmíval se na ní s jinou ženou. Nešlo o pár dní po našem odloučení. Zjevně tam byla už dřív. A tehdy mi došlo, co tím jeho „bude lepší skončit“ vlastně znamenalo. Nebylo to o nás dvou. Bylo to o tom, že už měl jasno jinde.
Dnes, s odstupem, už nejsem zničená. Vím, že to, co udělal, nebylo fér. Ale taky vím, že bych nikdy neměla být s někým, kdo si nechává dveře pootevřené jiným směrem. Nebylo to lehké, a chvíli trvalo, než jsem sebrala sílu znovu se nadechnout. Ale dýchám. Sama. A klidněji než kdy dřív.
