Článek
Jenže pak mi jednoho rána zaklepal na dveře cizí muž. Předložil mi průkaz a zeptal se, jestli je doma moje manželka. Představte si ten moment, kdy nevíte, jestli se jedná o vtip, nebo noční můru.
Byl to exekutor. A já se během pár minut dozvěděl, že na Alenu je vedených několik řízení. Kvůli dluhům, o kterých jsem neměl ani tušení. Srdce mi bušilo, v hlavě mi šrotovaly scénáře. Myslel jsem, že jde o omyl. O nějakou záměnu jména. Ale nebyla to chyba. Byl to holý fakt. Moje žena měla problémy. A já o tom nevěděl vůbec nic.
Když jsem se jí na to ten večer zeptal, nepopírala. Jen seděla na kraji postele a mlčela. Pak jen šeptla: „Chtěla jsem to vyřešit dřív, než to praskne.“ A mně se v tu chvíli zhroutil svět. Nejen kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, že mi lhala. Ne cizí lidi. Moje vlastní žena.
Zjistil jsem, že šlo hlavně o kreditky, nákupy přes eshopy a různé půjčky. Žádné miliony, ale když se to nasčítalo, dělalo to přes tři sta tisíc. A hlavně – táhlo se to několik let. Když jsem se jí ptal proč, řekla: „Chtěla jsem, aby bylo všechno hezký. Dárky pro děti, nová sedačka, ty výlety. Nechtěla jsem říkat, že nemáme.“
Na jednu stranu jsem jí rozuměl. Fakt. I já jsem chtěl, aby se děti měly dobře. Ale nerozuměl jsem tomu, proč jsme to neřešili spolu. Proč radši riskovala exekuci než rozhovor se mnou. To bolelo. Možná víc než ty dluhy samotné.
První týdny jsme spolu skoro nemluvili. Spal jsem v obýváku, chodil domů pozdě, protože jsem se tomu chtěl vyhnout. Ale pak jsem jednoho večera slyšel, jak pláče. Seděla na schodech a tiskla k sobě plyšového medvěda, kterého kdysi koupila dceři. A já si uvědomil, že to nebyla jen lež. Byl to strach. Zoufalství. Představa, že selhala. A že ztratí všechno, co jsme měli.
Rozhodl jsem se, že to spolu zkusíme spravit. Vzali jsme si finančního poradce, všechno jsme si sepsali a začali to splácet. Něco jsme prodali, něco refinancovali. Nešlo to hned, ale šlo to. Dětem jsme nic neřekli. Ne proto, že bychom jim nevěřili, ale protože jsme nechtěli, aby na mámu koukaly jinak. Nebyla zločinec. Jen člověk, co to přepískl a bála se to přiznat.
Dnes je to skoro rok. Dluhy ještě nejsou splacené, ale většina už ano. A náš vztah? Je jiný. Ne horší, ne lepší. Jen jiný. Víme teď, že nic není samozřejmost. A že i když někomu důvěřujete, můžete se spálit. Ale taky zjistit, že to dokážete ustát. Spolu.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
