Článek
Marian Vojtko během svého života udělal hodně unáhlených rozhodnutí. Jedním z nich bylo i doktorandské studium na vysoké škole, kterého však dodnes nelituje. Je stále velmi pracovně vytížený a slovo odpočinek nezná. Dokonce se naučil i lovu a miluje procházky po lese.
Vystupoval jste v Carnegie Hall, New Yorku a po celých Spojených státech. Jaké to bylo a jaký byl váš časový režim?
Byl jsem překvapený profesionálním přístupem všech zúčastněných týmů, které jsem potkal nejen v České republice. Naše zkouška byla pravidelná, a to od tří do půl páté odpoledne a museli jsme skončit přesně na čas, protože každá minuta navíc by znamenala dodatečné poplatky. Na to jsme opravdu neměli a bylo třeba se zamyslet nad tím, do čeho vlastně chceme investovat. Jen půl hodiny před koncertem jsme měli čas na přípravu, což bylo velmi náročné, ale nikoliv nereálné. Navíc tam s námi byl člověk, který dohlížel na velmi drahé piano, aby se s ním nic nestalo. Koncert sklidil velký potlesk, a dokonce dvakrát standing ovation, což bylo úžasné. Vyšly na nás i americké recenze. Češi jsou velká menšina v USA, takže velká část publika byla z řad Američanů. A to, že my Češi se jim líbíme, je opravdu velká pocta, které si vážíme.
Jak často jezdíte do Spojených států a co vám tam nejvíce vadí?
Jako já Ameriku miluji, ale určitě bych tam nechtěl žít. Byl jsem tam již potřetí a musím říct, že je tam opravdu drahé. Nicméně, když už člověk tam je, neměl by příliš přemýšlet o cenách a měl by si užívat zážitky, které tam může získat. Překvapila mě jejich mentalita. Jenže co se mi nelíbí, je množství narkomanů, které na ulici můžete potkat. To je opravdu nepříjemné a v tom davu lidí nikdy nevíte, na koho můžete natrefit. Jinak je velmi milé, jak jsou ochotní a dokonce i k nám. Oni totiž na turisty docela dají a respektují jejich neznalost. Já jsem se tam nebál a pokud bude třeba, pojedu zase. Ale pak se ale zase rád velmi vrátím domů.
Končí divadelní sezóna. Budete v létě odpočívat nebo pracovat?
Já neznám slovo odpočinek. Nevím, co to je. Ale zároveň jsem hrozně rád, že mám práci. Jako umělec jsem šťastný, když můžu tvořit. V létě čeká mě a další tři tenory řada letních vystoupení, která si obzvlášť užívám. Mám rád přítomnost lidí a užívám si toho, že na nás chodí. Léto přináší odlišnou atmosféru než zbytek roku. Je to totiž čas, kdy si můžeme trochu oddechnout. Letos se chystám na projekt Noc na Karlštejně, který bude nový a myslím, že i velmi zábavný. A já pořád doufám, že když budeme dělat něco nového, lidé na nás budou chodit a my jim budeme moci stále přinášet tu dobrou zábavu. Ale zatím jsou ohlasy pozitivní, snad to tak zůstane.
Jak se vaší partnerce s vámi jako workholikem žije? Nemá toho někdy dost?
Je to složité, protože jsem většinou na cestách. Například teď jedu na chalupu k Míše Gemrotové, se kterou pravidelně vystupujeme. Tam je hlavní spojení to, že díky jejímu manželovi Jirkovi jsem se stal myslivcem. Krásné hory, lesy. Co víc chcete? Tam opravdu odpočívám. Další relaxací pro mě je golf. Ten miluji a věnuji se mu opravdu dlouho. Tam si člověk hodně odpočine. No a moje přítelkyně? No, většinou je to tak, že když jsem já doma, ona je pryč na lékařském kongresu. A když je ona zase doma, já jsem na koncertech. Skoro nemáme čas se hádat, protože se tak málo vidíme, že ani nemáme důvod se hádat. Ale jinak mě zatím toleruje a já doufám, že bude. Dříve jsem býval takový starý mládenec, ale dnes už mám priority někde jinde. Dnes je ale vše jinak, musím trochu zvolnit
Před nedávnou dobou jste dokončil své doktorantské studium. Jak moc náročné to bylo a kdo vám nejvíce pomáhat?
Studoval jsem doktorandské studium na Akademii múzických umění na Slovensku. Momentálně učím na konzervatoři v Praze, což je pro mě velká čest, neboť se jedná o špičkovou instituci, kde se rodí noví mistři. Moje máma a moje profesorka mě podpořily v tom, abych měl jistotu i pro případ, že bych jednou ztratil hlas. Takže jsem se rozhodl studovat, jinak bych do toho ani nešel. A jak to bylo? To se docela pobavíte. Moje máma se sešla s mojí profesorkou někde na nějaké akci a tam to padlo. Slovo dalo slovo a obě dvě mě donutily studovat. Bály se o mou budoucnost, kdybych třeba nemohl zpívat. Nejtěžší částí mého studia bylo zvládnout operní zpěv – konkrétně hodinu a čtvrt operního koncertu Mozarta. Trpěl jsem, ale zvládl jsem to. No a dnes jsem Dr. Marian Vojtko a jsem rád, že jsem do toho šel. Proto všem radím, studujte, dokud máte možnost. Ve stáří už to není ono.
Zdroje: rozhovor s Marianem Vojtkem, autorský text, vlastní dotazování
