Článek
To taky udělal. Jenomže pak se stalo něco, kvůli čemu jsem přestala věřit všem těm řečem o práci v zahraničí.
Nebyla jsem ten typ, co by měl potřebu někoho kontrolovat. Nepátrala jsem mu v telefonu, neptala se, kdo mu píše, když mu cinkla notifikace v deset večer. Jenže člověk se někdy dostane do situace, kdy mu intuice řve do ucha a nedá se umlčet. A tohle byl přesně ten případ.
Marek si našel práci v Řecku. Nebo to aspoň tvrdil. Předem říkal, že to bude náročné. Že budou dlouhé směny, málo času, žádné Wi-Fi. Snažila jsem se být chápavá. Důvěra je přece základ. Jenže první týden se mi skoro neozval. Jen jednou poslal zprávu, že všechno dobrý a ať na sebe dávám pozor. Pak ticho.
Říkala jsem si, že ho nechci dusit. Ale někde v podvědomí už něco svíralo. A pak přišla ta chvíle.
Jedna kamarádka mi večer poslala fotku. Na Instagramu se objevil příspěvek. Na první pohled by mě to možná ani netrklo – fotka skupiny lidí na pláži, slunce, pití, pohoda. Jenže v rohu byl on. V kraťasech, s pivem v ruce, ruka kolem nějaké holky v červených šatech.
Ta kamarádka to tam našla náhodou, přes nějakého společného známého. Prý tam nebyl sám – jeli tam čtyři kamarádi. Taková pánská jízda. Ale proč mi o tom sakra neřekl?
Čekala jsem do dalšího dne. A pak jsem mu napsala. Nejprve nenápadně – jak se má, co práce. Odpověděl mi vlažně, že unavený, že nestíhá, že je pořád na nohách. Tak jsem mu poslala tu fotku. Trvalo to asi dvacet minut, než zareagoval.
Nakonec se přiznal. Práce žádná. Byla to jen dovolená. Podle něj „nutná pauza“. Prej byl přetaženej, potřeboval vypnout. A bál se, že bych žárlila, kdyby mi to řekl na rovinu. Tak radši lhal.
Znělo to jako špatnej vtip. Ale nebyl.
Nešlo ani tak o to, že někam jel. Bylo to o tom, že se rozhodl mi lhát. Že si naplánoval celou konstrukci, jak to utají. Že radši nepsal, než aby se zamotal. A že se při tom ještě fotil na pláži, jako by se nic nedělo.
Rozešla jsem se s ním hned po návratu. Nepřišel s kytkou, ani s omluvou. Jen s batohem plným špinavých věcí a ubrečeným výrazem. Větu „já jsem to dělal i kvůli tobě“ jsem už ani nedokázala pobrat.
Dnes už je to pár měsíců. Je mi pětadvacet a nejsem naivní. Neříkám, že už nikdy nikomu neuvěřím, ale mám raději ticho než iluze.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
