Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou přijde den, kdy odejdu z matčina domu a budu vědět, že se tam už nikdy nevrátím. A přitom to všechno začalo tak nevinně. Zavolala mi, že má někoho nového a chce, abych ho poznala. Prý je skvělý chlap, rozumí si, je jí s ním dobře. A já? Já jsem jí přála štěstí. Po všech těch letech, kdy byla sama, jsem si říkala, že si zaslouží někoho, kdo ji bude mít rád. Jenže to, co mě čekalo, jsem nečekala ani v nejhorším snu.
Když jsem dorazila, byla nadšená. „Připravila jsem něco speciálního, chtěla jsem, aby sis ho oblíbila hned od začátku,“ řekla a odvedla mě do obýváku. A tam stál on. Mladší než jsem si představovala. Hodně mladší. Určitě ne vrstevník mé matky. Spíš… můj. Nebo možná i o pár let mladší než já. Nevěděla jsem, co říct. On se na mě jen usmál a natáhl ruku: „Těší mě, tak konečně jsme se potkali.“
To slovo – konečně – ve mně něco vzbudilo. Jako by mě už znal, jako by na mě čekal. A ten jeho úsměv… nebyl příjemný. Byl to ten typ člověka, co se usmívá, ale oči má studené. Snažila jsem se chovat normálně, i když mi žaludek svíral divný pocit.
Sedli jsme si ke stolu a on začal mluvit. O sobě. O tom, jak je svobodný duch, jak nemá rád pravidla a jak si život užívá. Každá jeho věta byla prošpikovaná tím zvláštním podtónem, jako by se snažil něco naznačit. Jenže co? Máma na něj koukala úplně jinak, než jsem ji kdy viděla. Obdivně. Zamilovaně. A já tam seděla, poslouchala jeho řeči a říkala si, že tohle nemůže být skutečné.
Pak se mě začal ptát. A ne stylem: „A co děláš?“ Ne, ne. „Jsi zadaná? A jak ti to vychází? A kde teď bydlíš, máš svůj byt?“ Bylo to zvláštní. Každá otázka zněla neškodně, ale v jeho podání byla osobní, až příliš vlezlá. Máma se jen smála a říkala: „On je takový, rád si povídá.“
Jenže já nechtěla „povídat“. Chtěla jsem vypadnout. Jenomže vrchol přišel, když se mě pokusil dotknout. Nic velkého, jen položil ruku na mou, když něco říkal. Ale bylo to nepatřičné. Rychle jsem ucukla a podívala se na matku, jestli to viděla. Jenže ona se smála, jako by si ničeho nevšimla. Nebo nechtěla všimnout.
V ten moment mi to došlo. Tenhle člověk nebyl jenom „její nový přítel“. Byl někdo, koho neviděla takového, jaký skutečně je. Možná nechtěla. Možná si byla vědoma věcí, které já jsem vycítila během deseti minut. Ale nechtěla si je připustit.
Odložila jsem ubrousek, podívala se na ni a řekla: „Mami, já už půjdu.“ Trochu se zarazila. „Ale vždyť jsi tu sotva byla…“ Jen jsem se usmála, vstala, poděkovala za večeři a zamířila ke dveřím. On se zvedl taky. „Doprovodím tě,“ řekl s tím svým úsměvem. Ne, díky. Venku jsem se nadechla studeného vzduchu a věděla, že jsem tam byla naposledy. Moje matka udělala svou volbu. A já taky.
