Článek
Vzali jsme si jen příruční zavazadla, koupili sluneční krém, jeden klobouk na půl, a těšili se na to, že budeme jen ležet, číst si a chodit večer na drink. A přesně tak to i začalo. První dny byly skvělé. Slunce, moře, jídlo, smích. Ne, že by nám vztah poslední měsíce nějak zvlášť vzkvétal – hádky občas byly, ponorka taky – ale člověk si říká, že na dovolené se to spraví. A chvíli to i tak vypadalo. Smáli jsme se u snídaně, povídali si při západu slunce, a večer sedávali v hotelovém baru. Bylo to příjemné místo – nízká hudba, levné drinky a občas někdo z personálu zahrál na kytaru. Měla jsem pocit, že si zase rozumíme.
Až do toho večera.
Byl to pátý den. Měli jsme za sebou výlet lodí, byli jsme unavení, ale v dobré náladě. Seděli jsme na obvyklém místě na terase a popíjeli ouzo. On měl černé triko a ten lehký opálený výraz, co mu vždycky slušel. Já si objednala drink, který byl modrý jak okno v aplikaci počasí. A pak přišla ona.
Blonďatá, opálená, s bílými šaty a jistotou v krocích. Zamířila rovnou k našemu stolu a usmála se. „Ahoj,“ řekla, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Já jsem automaticky zvedla hlavu a podívala se na něj. V tu chvíli mi došlo, že ji zná. Ne jako „někdy jsme se viděli“. Ale jako „víme toho o sobě hodně“. Ztuhl, pak se usmál, ale ne tak, jak se člověk usměje na cizího člověka. Usmál se, jako když si někdo něco připomene.
Přisedla si bez zeptání. Bylo mi trapně, ale nechtěla jsem dělat scénu. Prý že je tu s kamarádkami, ale že ji to tu samotnou nebaví, a že ho zahlédla, tak si říká – proč ne? Mluvila lehce, rychle, plynule. Jako by v tom měla praxi.
Během pár minut jsem byla ze hry. Mluvili spolu, vzpomínali, házeli po sobě ty zvláštní pohledy, co člověk nevyrobí na povel. Seděla jsem tam jako host na vlastním rande. Nedokázala jsem říct jediné smysluplné slovo. Jednou jsem se zasmála, ale falešně, protože mi v tu chvíli bylo do breku.
Pak řekla: „Tak to je ta slavná Anna?“ a podívala se na mě. Ne s nenávistí. Spíš s lítostí. Nevěděla jsem, co odpovědět. On taky ne. Mlčel. A já pochopila.
Nevím, kdy a jak přesně se to mezi nimi stalo. Neptala jsem se. Bylo to zřejmě dávno, možná před námi. Ale ta jiskra tam pořád byla, a on se ji ani nesnažil schovat. Jen tam seděl, nechával se unášet a já tam byla navíc. Vlastně už ani nevím, jak ten večer skončil. Vím jen, že když jsme šli zpátky do pokoje, neřekli jsme si ani slovo. Druhý den jsme se probudili, nasadili úsměv a jeli zpátky na pláž.
Dovolenou jsme dokončili. Společné fotky mám v mobilu, ale už se na ně nedívám. Po návratu jsme si dali pauzu, co trvá dodnes. Nechybí mi. Jen občas přemýšlím, jestli jsme se rozpadli už tehdy, nebo až v tom hotelovém baru.
A taky přemýšlím, co to říká o nás. O tom, jak lehké je něco zničit. Jak málo někdy stačí – jeden večer, jedna návštěva, jeden pohled. A přitom – kolik jsme do toho dali času, plánů a nadějí.
Je to normální?
