Článek
Prostě jsme si řekli, že si pronajmeme malý apartmán u hranic, sbalíme auto, vezmeme děti a zajedeme si na pár dní na Slovensko. Jen tak. Klid, příroda, termály.
Nečekali jsme zázraky. Jen jsme chtěli vypnout. A tak jsme skončili v malém městečku kousek od Komárna, kde čas plynul o něco pomaleji a večer bylo slyšet jen cikády a občas štěkot psa. A právě tady se stalo něco, co nám naprosto změnilo pohled na nakupování – a vlastně i na to, co všechno se dá najít, když se přestanete dívat jen po nablýskaných supermarketech.
Všechno to začalo banální otázkou
Stáli jsme u kašny, slunce pálilo a já si právě uvědomila, že jsme doma nechali kartáček na zuby. A tak jsem se místní paní, která seděla na lavičce a krmila holuby, zeptala, jestli je tady někde nějaký obchod. Usmála se, přimhouřila oči a řekla něco ve smyslu: „Choďte sem, hned za rohom, ale nie do veľkého obchodu… choďte tam, kde chodíme my.“
Nevěděla jsem, co tím přesně myslí. Ale popadla jsem kabelku, děti za ruku a vyrazili jsme.
První dojem: cože?
O pár ulic dál jsme dorazili ke starému domu, který měl v přízemí malý výklad a zažloutlou ceduli s nápisem „Textil – domácnosť – všetko možné“. Byly to takové ty dveře, které by vás samy od sebe nikdy nenapadlo otevřít. Ale něco mě tam táhlo.
Vešli jsme dovnitř. A najednou jsme stáli v úplně jiném světě. Regály plné věcí, které měly všechno možné – jen ne cenovku jako v Tescu. Krabička mýdla za 4,90 Kč. Zubní kartáček za šest. Ponožky za deset. Malý blok za tři. A všude cedulky: „Výpredaj“, „Zostatky skladu“, „Likvidácia tovaru“.
Až jsme si říkali, jestli to není chyba.
Paní za pultem a její klidný úsměv
Za pultem stála starší paní, taková ta klasická prodavačka, co má čas. Žádné pípání skeneru, žádná tlačenice. Usmála se a řekla: „Vy ste odkiaľ? Z Čiech? No to poďte pozrieť, čo tu máme…“ A začala nám ukazovat věci, které bych v běžném obchodě přehlédla.
Ručníky za dvacet korun, které sice neměly značku, ale byly pevné a nové. Hrnečky, látkové tašky, zavařovačky, hřebeny, tužky, šňůrky na prádlo. Věci, které jsme si ani neuvědomili, že potřebujeme – a najednou jsme je měli za pár korun v košíku.
Ale největší překvapení přišlo, když jsme se jí zeptali, jak je možné, že tohle všechno stojí tak málo.
Odpověď, která mě dojala
„Vieš,“ řekla, „tu nie sú ľudia bohatí. A všetko sa dnes predáva za veľa peňazí. Tak ja to beriem z výpredajov, z končiacich skladov, z pozostalostí. Niektoré veci sú nové, iné len odložené. Ale stále slúžia. A keď niečo stojí päť korún a niekomu to ušetrí deň, tak to má cenu.“
Zůstala jsem stát. Najednou jsem si uvědomila, že tohle není jen obchod. Tohle je služba. Pomoc. Lidskost. A taky tichý vzdor proti dnešnímu světu, kde všechno musí být naleštěné, značkové, a ideálně za cenu, kterou běžná rodina ani nechce slyšet.
Věci, co mají duši
Doma jsem rozbalovala nákup: látkový ubrousek s vyšitým okrajem – pět korun. Starý sešit s barevnými stránkami – tři. Hrníček s malým otlačením na oušku – osm. Ale všechno mělo nějaký půvab. Nebyla to krása z katalogu. Byla to krása skutečná.
A hlavně – ten pocit, že jste podpořili někoho, kdo se nesnaží jen vydělat, ale kdo se snaží, aby lidi mohli normálně žít. Aby měli, čím si umýt ruce, do čeho si zabalit chleba, z čeho pít čaj.
Když se vrátíte domů, vidíte jinak
Po návratu jsem šla do supermarketu. Automaticky jsem sáhla po těstovinách za 39,90 Kč. Pak jsem si vzpomněla, že přesně ty samé jsem u té paní viděla za patnáct. Koukla jsem na jogurt za devatenáct. U nich stál šest.
A uvědomila jsem si, že jsme se naučili platit za obal, za marketing, za reklamu – ale ne za produkt. Že jsme přestali hledat hodnotu. Že chceme, aby všechno vypadalo jako z časopisu. A přitom… často by stačilo málo.
A co si z toho beru?
Od té doby už nenakupuju jako dřív. Ne že bych přestala chodit do běžných obchodů. Ale začala jsem se dívat. Jinak. Víc očima. Méně automaticky. A začala jsem víc mluvit s lidmi. Ptát se, kde berou zavařovačky, staré příbory, bavlněné tašky, staré látky. A víte co? Spousta lidí ví. Jen se o tom nemluví.
A tak to dnes dělám i já. Když potkám někoho, kdo hledá, doporučím. Řeknu: běžte tam a tam. Ptejte se. Nekupujte hned první věc, co bliká v regálu. Možná najdete místo, kde si koupíte kartáček za šest korun – a s ním i víru v to, že normální, slušný a dostupný svět ještě úplně nezmizel.
Místní nám ukázali, kde nakupují za 5 Kč. A my jsme si z toho nakonec odnesli víc než levné zboží – odnesli jsme si naději. A pocit, že v tichých uličkách mimo billboardy a letáky pořád žijí lidé, kteří vědí, že skutečná hodnota nemá vždy cenovku.
