Článek
Našli jsme jedno menší přírodní jezírko, o kterém psal kdosi na cestovatelském blogu. Fotky vypadaly nádherně – dřevěné molo, výhled na vodu, les kolem. Prostě ideální romantika. Zarezervovali jsme si penzion kousek odtamtud a těšili se, jak si užijeme klid.
Cesta vypadala bez problémů
V sobotu ráno jsme naložili věci, připravili si kávu do termohrnku a vyrazili. Měli jsme to něco přes hodinu cesty, takže žádný stres. Navigace ukazovala přesnou adresu parkoviště, odkud to mělo být ještě kousek pěšky. Klasický výletní režim: auto zaparkovat, udělat si procházku k vodě, dát si oběd někde venku a být offline. Silnice byla celkem v pohodě, žádné kolony ani nehody. Jen jsme si všímali, že jedeme čím dál víc mezi pole, pak do kopců, a najednou jsme byli úplně sami. Ale podle mapy to bylo správně, tak jsme pokračovali.
Když jsme dorazili na místo, bylo nám to trochu podezřelé. Žádné jezírko, žádné molo, žádné výletníky. Jen rozbité parkoviště mezi dvěma zrezivělými plechovými halami, jedna s nápisem „sklad dřeva“ a druhá pravděpodobně opuštěná. Kolem nic. Zastavili jsme, vypnuli motor a čekali. Možná jsme přehlédli odbočku? Možná je jezírko za těmi halami? Ale čím víc jsme to zkoumali, tím víc bylo jasné, že tady jsme rozhodně špatně.
Romantika mezi kontejnery
Navigace tvrdila, že jsme na místě. Začali jsme se smát. Tohle že má být romantický výlet? Vedle nás kontejner plný suti, z jedné haly vylezl muž v montérkách a podezřívavě si nás měřil. Asi nechápal, proč tu parkuje auto s batohy, termoskou a dvěma lidmi, kteří vypadají, že hledají západ slunce. Ještě jsme zkusili zkontrolovat trasu – a tam to bylo jasné. Bloger, podle kterého jsme se řídili, totiž nezadal GPS souřadnice přímo k jezírku, ale jen k „odstavnému místu“, kde prý začíná turistická cesta. Jenže tu cestu už asi dávno přerušili, protože tam dnes žádná nebyla. Jediný chodník vedl do lesa, který končil po třiceti metrech zarostlým křovím.
V ten moment nastalo rozhodování. Otočit se a jet domů? Nebo zkusit najít nějaký plán B? V telefonu jsme hledali, co je poblíž. Objevili jsme menší hrad asi dvacet kilometrů daleko. Na fotkách vypadal pěkně, ale věděli jsme, že to už bude spíš „výlet z donucení“ než to, co jsme si vysnili. Rozhodli jsme se, že to alespoň zkusíme. Jízda vedla opět přes polní cesty, navigace nás zavedla k rozcestí bez značení, kde to vypadalo, že z jedné strany jedeme k bažině a z druhé ke kravínu. Nakonec jsme to vzali podle citu a trefili jsme se. Na hradě bylo otevřeno, vstupné symbolické, a výhled do krajiny celkem stál za to. Dokonce tam měli i malou kavárnu s domácími koláči, které chutnaly mnohem líp než všechno, co bychom si vzali s sebou na piknik.
Smutný hrdina dne: navigace
Nejvtipnější bylo, že po návratu domů jsem ten článek o jezírku otevřel znovu a pořádně si ho přečetl. A tam bylo úplně dole, malým písmem: „Pozor, místo pro parkování není označené, je potřeba přejít asi 2 km lesem, místy není trasa značená.“ Takže jsme vlastně dojeli správně – jen jsme nedočetli návod do konce. Navigace za to tentokrát nemohla. Mohli jsme být o dvě hodiny dřív na místě, kde jsme opravdu chtěli být. Místo toho jsme jeli oklikou, ztráceli čas, bloudili a romantika byla fuč.
Z toho plyne jednoduché ponaučení. Když se člověk nechá úplně ovládnout technologií, skončí snadno mezi kontejnery, i když měl být u průzračného jezírka. Příště si plán zkontrolujeme dvakrát. A raději se poptáme někoho, kdo tam opravdu byl – než se zase necháme navigací dovézt někam, kde by ani pes neštěkl. Doslova.
Zdroje: autorský text, vlastní zkušenost
