Článek
Ne že bych ji neměla ráda, to vůbec. Jen už vím, že když tchýně přijde, nikdy to není jen tak. Vždy se něco řeší, něco nenápadně zkritizuje nebo se rozjede debata, kterou by si člověk raději nechal ujít. A tentokrát to nebylo jiné. Ve středu jsem si vzala volnější dopoledne, abych stihla poklidit a připravit se na její příchod. Přesně jsem věděla, co čekat – drobná kontrola prachu na poličkách, prohlídka květináčů, a samozřejmě tradiční poznámka o tom, jak by to vypadalo jinak, kdyby to bylo po jejím.
Jenže ještě než jsem stihla dopít kávu, zazvonil zvonek. Devět patnáct. „Já myslela, že přijdeš v jedenáct,“ otevřela jsem překvapeně. „No já šla z pošty, tak jsem si říkala, že když už jsem tady, tak co bych se courala domů,“ usmála se mile. A mně bylo jasné, že právě to začalo.
Sedla si ke stolu, rozhlédla se a já jsem v duchu odškrtávala: „Máš nové záclony, viď?“ – první bod. „Ta kytička v obýváku nějak chřadne, že?“ – druhý bod. „A Honza pořád pracuje tolik? To není zdravý, holka.“ – třetí. Dala si kávu, ale cukr si nenasypala, místo toho otevřela skříňku s nádobím, hledajíc lžičku, i když jsem ji měla připravenou vedle hrnku. „Já si jen podívám, jak to máš nově srovnaný.“
Po dvaceti minutách u kávy vstala. „Já ti jen trochu urovnám šuplík s utěrkami, tady máš nějaký zmačkaný.“ Ještě jsem nestačila nic říct a už stála v kuchyni s utěrkou v ruce. Během půl hodiny mi přerovnala utěrky, vytřela podlahu pod lednicí, protože „tam se špatně dostává“ a poradila mi, že na ten skvrnitý ubrus by stačilo trochu citronu s jedlou sodou.
Největší překvapení ale přišlo, když se podívala do koše. „Ty třídíš odpad, to je chvályhodné… ale ty kelímky od jogurtu je lepší vyplachovat, víš?“ V tu chvíli jsem se musela usmát. Ne proto, že by mě to neurazilo – urazilo. Ale protože to bylo tak typické, že jsem se tomu prostě nemohla bránit.
Když odcházela, v kuchyni bylo čisto, utěrky srovnané jako v obchodě a já jsem měla chuť si jít lehnout. „Bylo to moc milé dopoledne, zase někdy přijdu,“ řekla ve dveřích. A já jsem jen tiše přikývla. Protože ať je jaká je, pořád je to babička našich dětí. A popravdě – alespoň máme vždy o čem vyprávět.
