Článek
„Prosím tě, o čem to mluvíš?“ zeptala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, koho má na mysli. „No přece o Pavlovi z vedlejší ulice! Ten pohled, když ti nakládal dřevo, byl jak z červené knihovny,“ uculila se a významně pozvedla obočí.
Protočila jsem oči. Pavel, můj soused z vedlejší ulice, mi opravdu pomáhal s dřevem na zimu. Jenže to celé začalo úplně nevinně a rozhodně ne romanticky. Po loňské vichřici mi spadl strom na zahradě a já, čerstvě rozvedená matka samoživitelka, jsem stála před problémem, jak ho zpracovat. Motorovou pilu jsem sice měla po bývalém manželovi, jenže s ní zacházet neumím. A najmout si někoho? Na to prostě nebyly peníze.
„Můžu vám s tím pomoct,“ nabídl se jednoho dne Pavel, když šel kolem a viděl mě bezradně zírat na spadlý strom. Neznali jsme se osobně, jen od vidění jako sousedé s pozdravem na ulici. Váhala jsem jen chvíli. „To bych vám byla moc vděčná,“ připustila jsem nakonec. „Ale nechci, abyste to dělal zadarmo,“ dodala jsem rychle.
Pavel se usmál. „O peníze nejde. Jen mi pak můžete dát pár polen, mám rád oheň v krbu.“ A tak začala naše spolupráce. Pavel přišel o víkendu s vlastní pilou, pokácel zbytek stromu a naučil mě, jak dřevo správně štípat a skládat. Byla jsem mu nesmírně vděčná, protože topení dřevem mi výrazně snižuje účty za elektřinu, na kterých teď závisím jen já sama.
Jenže vesnice je malá a lidé potřebují o čem mluvit. Stačily dva víkendy Pavlovy pomoci a už se ke mně dostaly první narážky. Nejdřív od sousedky přes plot: „Ten váš nový přítel je ale pracovitý.“ Pak od pokladní v místním obchodě: „Tak jsem slyšela, že už nejste sama.“ A nakonec i od učitelky mé dcery při třídních schůzkách: „Eliška říkala, že máte nového tatínka.“
„Proboha, vždyť mi jen pomáhá se dřevem!“ vybuchla jsem nakonec v rozhovoru s Magdou. „Je to normální sousedská výpomoc.“ „A to mu za to nic nedáváš?“ zeptala se s šibalským mrknutím. „Magdo!“ okřikla jsem ji. „Dala jsem mu dva litry domácí slivovice po tátovi a občas mu upeču buchtu. To je všechno.“
Jenže pověsti nabraly na síle, když Pavel začal přijíždět pravidelněji. Nejen kvůli dřevu, ale pomohl mi i s opravou kapající střechy a pak se zahradou. Já zase na oplátku občas pohlídala jeho psa, když potřeboval někam odjet.
Jednou večer, když jsme spolu seděli na terase po práci, Pavel najednou ztichl. „Víš, že o nás dva lidé mluví?“ zeptal se přímo. Polilo mě horko. „Jo, všimla jsem si,“ hlesla jsem. „A vadí ti to?“ Jeho oči byly najednou vážné.
Nevěděla jsem, co říct. Pavel byl sympatický, spolehlivý a dcera ho měla ráda. Ale byla jsem připravená na něco víc než jen sousedskou výpomoc? Po tom, čím jsem si prošla s bývalým manželem? „Já vlastně nevím,“ odpověděla jsem po chvíli upřímně. „A tobě?“ Usmál se tím svým klidným způsobem. „Možná by nebylo špatné dát lidem důvod k řečem. Ale jen pokud budeš chtít ty.“
Ta věta mi zněla v hlavě celou noc. A vlastně zní dodnes, když se na něj dívám oknem, jak štípe další várku dřeva. Možná je čas přiznat, že naše přátelství přerostlo v něco víc, aniž bych si to uvědomila. A možná lidé ve vesnici viděli to, co já sama ještě nechtěla vidět.
Až bude dřevo nasekané a složené, možná mu nabídnu nejen buchtu a slivovici. Možná mu nabídnu večeři při svíčkách. A není to kvůli tomu, že bych potřebovala pomoc s něčím na domě. Je to proto, že jsem si uvědomila, že nejlepší vztahy často začínají tím nejprostším způsobem – pomocí sousedovi, která přeroste v něco krásného a nečekaného.
