Článek
Když jsem si objednala DNA test, bylo to spíš ze zvědavosti než z nějakého podezření. Bylo mi něco přes třicet a testy původu se staly populární záležitostí – každý druhý je sdílel na sociálních sítích. Říkala jsem si, proč ne? Možná objevím něco zajímavého, možná zjistím, že mám nějaký vzdálený původ z jiného kouta světa.
Jenže jsem netušila, že to, co se dozvím, mi změní život. Test byl jednoduchý – stačilo poslat vzorek slin a čekat. Po pár týdnech přišel e-mail. „Vaše DNA analýza je hotová.“ Klikla jsem na výsledek a očekávala, že uvidím 95 % Česko, Slovensko, možná trošku Německo nebo Polsko. Ale ne. Viděla jsem něco, co mi vyrazilo dech.
50 % český původ. A 50 %… něco úplně jiného. „Itálie? Španělsko? Balkán? Cože?“ Najednou jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Kde se vzalo něco takového? Rodiče nikdy nic podobného nezmínili, nikdy v rodině nebyly žádné zmínky o tom, že by někdo pocházel z jiné země. A tak jsem začala pátrat.
Otázky, na které nikdo nechtěl odpovědět
První, komu jsem o výsledcích řekla, byla moje máma. Čekala jsem, že se zasměje a řekne, že to je nějaký omyl. Ale ona nezareagovala vůbec. Jen zbledla a sklopila oči.
„To je nesmysl, ty testy nejsou přesné,“ řekla rychle. „Ale mami… 50 % není žádná chyba. Někdo z rodičů musí být napůl z jiné země.“ Mlčela. To ticho mi říkalo všechno. Bylo tam něco, co mi neřekla.
Pravda, která neměla vyjít najevo
Když jsem se ptala dál, máma se začala vyhýbat odpovědím. Po pár dnech se mi ozval táta. „Neměli jsme v plánu ti to říkat, ale… možná bychom si měli promluvit.“ Seděli jsme spolu v kuchyni a já cítila, jak mi buší srdce. „Nejsi moje biologická dcera,“ řekl mi nakonec. Zůstala jsem sedět jako opařená.
„Jak to myslíš?!“ A pak mi vyprávěl příběh, který jsem nikdy neměla slyšet. Rodiče se dlouho snažili o dítě. Nemohli mít vlastní, a tak se rozhodli pro adopci.
A já? Narodila jsem se mladé dívce, která pocházela z Itálie. Byla studentka, která přišla do Česka na výměnný pobyt a otěhotněla. Rodina jí nedala jinou možnost než dítě dát k adopci. Moji „rodiče“ si mě vzali, vychovali mě jako vlastní. A nikdy mi to neřekli. Chtěli, abych vyrůstala s pocitem, že mám normální rodinu. Jenže když jsem to zjistila tímhle způsobem, normální mi to rozhodně nepřišlo.
Zlost, smutek a zmatek
Byla jsem v šoku. Celý můj život byl postavený na lži. Najednou jsem nevěděla, kdo jsem. Jestli jsem pořád stejná osoba, nebo jestli se moje identita právě rozpadla na kusy. Nešlo mi do hlavy, proč mi to neřekli dřív. Mohli mi to vysvětlit, mohli mi dát šanci pochopit svůj skutečný původ.
Místo toho jsem to musela zjistit náhodou – přes DNA test. Hodně jsem přemýšlela, jestli je moje zlost oprávněná. Na jednu stranu – vychovali mě jako vlastní, milovali mě, dali mi domov. Ale na druhou stranu – mohli mi říct pravdu. Měla jsem právo vědět, odkud pocházím. A tak jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit víc.
Pátrání po biologických rodičích
Najít matku nebylo snadné. Ale po několika měsících hledání jsem se dostala k informaci, že žije v Itálii, má rodinu – a nikdy mě nehledala. Můj e-mail zůstal bez odpovědi. Možná nechtěla, aby se minulost vrátila. Možná měla své důvody.
A já to musela respektovat. Už nikdy nebudu vidět své rodiče stejně. Ale čím víc času uběhlo, tím víc jsem si uvědomila, že rodina není jen o krvi. Ať už jsem biologicky kdokoliv, ti, kdo mě vychovali, jsou moji rodiče. A i když mi lhali, vím, že to dělali z lásky. A tak jsem odpustila. Protože nakonec není důležité, odkud pocházíme – ale kdo nás miluje.
