Článek
A přestože si to nechce přiznat, v koutku duše něco tuší. Něco není v pořádku. Ale na doktora nezbývá čas. A ani chuť. Protože vysedávat v čekárnách, když práce nepočká, se zdá jako zbytečný luxus.
Tak to alespoň nějakou dobu chodilo. Přes den naplno fungovat, večer se sesypat. Zpočátku to byly jen nenápadné signály. Zapomenutý klíč, přehlédnutý e-mail, třes v prstech. Pak se k tomu přidal tlak na hrudi, bolesti zad, pocit, že jakýkoliv dotek pálí. Tělo si říkalo o pozornost. Ale pořád bylo jednodušší si dát kafe než se zastavit.
V takových chvílích se nejedna žena domnívá, že se prostě jen přepracovala. Tělo křičí, ale mozek přes něj křičí víc. Termíny, povinnosti, rodina. Čas na odpočinek se stává iluzí. A mezitím se z běžné únavy může nenápadně stát nemoc, která se nevrací jen tak.
Lékařka tehdy neřekla nic převratného. Jen klidně poznamenala: „Vaše tělo je v kolapsu. Zastavilo vás, protože jste to neudělala sama.“ Věta, která v sobě nesla víc pravdy, než bylo pohodlné slyšet. Do té chvíle nešlo přiznat, že se život ztenčuje. Že se z něj vytrácí barvy, chuť, rytmus.
Někdo v takové chvíli sáhne po antidepresivech, jiný uteče někam daleko. Ale někdy stačí jen jediné – přestat být hrdina. Přestat si nalhávat, že všechno musí být perfektní. Přestat se trestat za to, že se člověk necítí dobře. Vědomí, že není nutné všechno zvládat, může být osvobozující. Ale bývá těžké k němu dojít, dokud tělo neřekne definitivní „dost“.
V posledních měsících se čím dál víc mluví o tom, kolik žen žije na hraně vyčerpání. Dělají, co mohou, a ještě něco navíc. V práci, doma, pro děti, pro rodiče, pro okolí. Jenže nikdo za ně nezvládne včas zvednout ruku. A tak se z přehlížených signálů těla může stát vleklý syndrom vyhoření, nebo i autoimunitní nemoc. Něco, co už nejde vzít zpět.
Přitom by stačilo málo. Možná jen dát si klidně odpoledne na lavičce, i když je dřez plný nádobí. Možná nedokončit všechno na sto procent. Možná přiznat, že pomoc není slabost. Ale odvaha.
Je zvláštní, jak málo se mluví o tom, že ztrácet život nemusí znamenat být smrtelně nemocný. Stačí ho prostě jen necítit. Být v něm jako pasažér, co sedí vzadu a jen sleduje, kudy to jede. Bez toho, že by měl sílu nebo odvahu zakřičet, že už dál nechce.
Tohle není výzva k tomu všechno vzdát a odjet na měsíc na Srí Lanku. Ani k tomu, přestat se starat o věci, na kterých záleží. Je to jen tiché připomenutí, že člověk nemusí být v pořádku pořád. A že včasná únava může být tím nejlaskavějším varováním, jaké tělo umí dát.
Někdy se lidé zastaví, až když už je pozdě. Ale pořád je hodně těch, co to stihnou včas. Poznají sami sebe ve známých symptomech, nebo zachytí větu, která jim zůstane v hlavě. Třeba právě teď. Možná právě dnes.
Autorský text
