Článek
Žádné přestupy, žádné velké výlety, prostě týden klidu, moře, víno a odpočinek. Vybrali jsme menší apartmán u Rimini, blízko pláže, s kuchyňkou, a já si poprvé za několik měsíců mohla dovolit vypnout. Tedy alespoň první dva dny. Večer třetího dne jsem si šla na balkon nalakovat nehty a Martin zůstal v kuchyni, že prý něco vyřídí. Myslela jsem si, že jde o pracovní e-mail. Jenže když jsem se po chvíli vrátila, zavřel notebook tak rychle, že jsem se skoro lekla.
Neřekla jsem nic, jen se mi to uložilo do paměti. O půl hodiny později si šel dát sprchu a nechal počítač otevřený. Na obrazovce blikala stránka s názvem, který jsem do té doby neznala: Binance. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, o co jde. Ale když jsem se podívala blíž, uviděla jsem něco, co mě vyloženě zarazilo. Vpravo nahoře svítilo číslo – ne celé, ale stačila první trojka a čtyři další cifry, abych pochopila, že to není nějaká drobná transakce.
Hned mi hlavou problesklo, že jde o tisíce. Možná desetitisíce. V eurech. Nejsem zvědavý typ. Nebo si to aspoň ráda myslím. Ale tohle ve mně spustilo řetězovou reakci. Během hodiny jsem prošla historii v jeho mailu, protože byl stále přihlášený. Našla jsem potvrzení o nákupu bitcoinu, o převodu do peněženky s nějakým exotickým názvem, dokonce i upozornění na výkyv trhu. Nic z toho mi nic neříkalo – ale pochopila jsem, že tohle rozhodně není nové. A že rozhodně nejsem v obraze.
Ten večer jsem mu nic neřekla. Jen jsem se dívala, jak si čte knížku, jako by se nic nedělo. Druhý den jsem ho poprosila, jestli bychom se nemohli podívat do našeho společného bankovnictví, že chci zkontrolovat jeden trvalý příkaz. Měl klidný výraz, otevřel aplikaci a podal mi mobil. Jenže když jsem rozklikla účet, něco tam nehrálo.
Bylo tam o hodně méně peněz, než jsem čekala. Ne stovky. Ne tisíce. Nižší desítky tisíc, abych byla přesná. Zeptala jsem se ho napřímo: kam peníze zmizely? A tehdy, po asi pěti vteřinách ticha, mi řekl: „Investuju do krypta. Už půl roku. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“
V tu chvíli jsem cítila, že se mi rozjíždí tep. Neměla jsem sílu křičet, i když bych mohla. Jen jsem se zeptala, jestli jsou to naše peníze. Přiznal, že z většiny ano. Prý ale jen ty zbytkové, ty, co ležely ladem. Úspory, které jsme měli třeba na nové auto. Nebo na opravu střechy. Řekl to tak lehce, jako by šlo o nakupování akcií ve hře Monopoly.
Následující hodinu jsme mlčeli. On šel plavat, já zůstala ležet na lehátku, dívala se do stropu altánku a přemýšlela, kdy přesně se tenhle člověk, se kterým žiju třináct let, rozhodl, že mi přestane říkat pravdu. Nešlo ani tak o ty peníze, i když o ty taky. Šlo o to, že to dělal potají. Že jsme se ráno bavili o tom, jestli si můžeme dovolit výlet do Florencie, a on přitom věděl, že z účtu zmizelo padesát tisíc.
Když se vrátil, vypadal, jakože čeká bouřku. Ale ta nepřišla. Řekla jsem mu, že potřebuju čas. Že mu momentálně nevěřím. Ne jako manželovi. Ne jako člověku, se kterým máme společný rozpočet, dům, život. Jen přikývl. Celý zbytek dovolené jsme spolu prakticky nemluvili. Dnes je to dva měsíce od návratu. Martin mi ukázal přehled svých investic, slíbil, že mě bude o všem informovat. Pár věcí jsme převedli zpátky. Ne že bych mu odpustila – jen jsem si řekla, že ještě není konec. Ale něco se změnilo. Něco tiché a podstatné.
Dneska už vím, že nejde jen o kryptoměny. Jde o důvěru. A ta, když se jednou vytratí, nedá se koupit zpátky. Ani když bitcoin zase stoupne.
