Článek
Vybrali jsme menší hotel s příjemnými recenzemi, žádný luxus, ale čisté pokoje, dobrá kuchyně a parkování zdarma přímo u objektu. Přesně to, co jsme potřebovali. Žádná velká města, žádný stres, jen čerstvý vzduch a minimum signálu.
První dny probíhaly přesně podle plánu. Výšlapy, rodinné večeře, nějaký ten apfelstrudel a večer sklenka vína na balkoně. Děti byly spokojené, my taky. Hotel byl poloprázdný, sem tam někdo u snídaně, ale jinak ticho a klid. Po dvou dnech už jsme znali všechny tváře. Na vedlejším pokoji byli nějací Poláci, o patro výš postarší německý pár a pak jedna rakouská rodina, co přijela nějakým větším SUVčkem, dvě děti, pes a kufr jako kráva.
Ten kufr jsme si zapamatovali. Nešlo ho přehlédnout – jasně žlutý, s reflexními proužky, vypadal jak hasičský. Stál jim při příjezdu u auta, pak chvíli na chodbě a nakonec zmizel. Tehdy nám vůbec nepřišlo na mysl, že bychom ho měli za pár dní potkat znovu – a to doslova. Ale popořádku.
Čtvrtou noc jsme šli spát dřív. Byli jsme uchození, děti taky usnuly hned. Zamkli jsme dveře jako vždycky – nebyl důvod být nějak zvlášť ostražití. V hotelu se zamykalo normálně klasickým klíčem, žádná karta, žádná moderní technologie. Pokoj byl v přízemí, s výhledem na parkoviště. Ráno nás probudil podivný pocit. Ne poplach, spíš takové to tiché tušení, že něco není úplně v pořádku. Všimli jsme si toho, až když jsme se začali balit na výlet – jeden z kufrů chyběl.
Nešlo si to vysvětlit. Kufr, co stál večer u stěny, zmizel. Největší z našich, ten, kde jsme měli většinu oblečení, nabíječky, kosmetiku. Ne že bychom ho mohli přehlédnout – měl samolepku s růžovým plameňákem. Dlouho jsme hledali, prošli celý pokoj, i koupelnu, dvakrát. Děti si myslely, že si děláme legraci. Nedělali jsme.
První reakce byla logická – někdo nám ho musel ukrást. Jenže jak? Dveře nebyly vypáčené, zámek fungoval normálně, nic dalšího nechybělo. Peněženky, mobily, foťák – všechno na svém místě. Jen ten kufr byl pryč. Dveře na balkon byly zavřené. Ale klíč byl zasunutý, takže kdo chtěl, mohl si otevřít zevnitř. Možná jsme zapomněli zamknout. Možná ne.
Vyšli jsme ven. Na chodbě ticho. V recepci nikdo. Zamířili jsme na parkoviště, kde stálo naše auto – pořád stejně, jak jsme ho večer nechali. A pak jsme ho uviděli. Náš kufr. Stál otevřený v kufru auta cizí rodiny. Té rakouské, s velkým SUV a dvěma dětmi. Vedle něj další tašky, jakoby nic. Jako by jim patřil odjakživa.
První impuls? Vztek. Nechápali jsme, co se to děje. Nešlo o hodnotu věcí, šlo o ten pocit. O narušení bezpečí, o to, že vám někdo sáhne do soukromí – a ještě se tváří, že se nic neděje. Kufr jsme si samozřejmě okamžitě vzali zpátky. Nikdo nikde, jen ticho horského rána a zpěv ptáků, který najednou zněl dost falešně.
Když jsme kufr z auta vytáhli, zrovna vyšla ven žena z oné rodiny. Usmála se a mávla, jako by se známe. Když viděla, co děláme, přišla blíž. A tehdy přišla ta nejbizarnější část celého příběhu. Ne že by se omluvila. Ne že by něco vysvětlila. Prostě se jen zeptala, jestli jsme si jistí, že je to náš kufr. A že si mysleli, že si ho omylem přivezli oni. Což je zvláštní, protože kufr stál večer v našem pokoji, zamčeném, mimo jakoukoli dosah jejich auta. Nedávalo to smysl.
Znovu jsme se jí ptali, kde ho vzali. Odpověď byla vágní – že ho ráno našli na chodbě, a mysleli si, že je jejich, protože je „taky velký“. Což se dalo těžko spolknout, protože ten náš měl nálepku a barvu, jakou u nich neměl nic jiného. Ani jejich původní kufr, který zřejmě pořád měli. Jinými slovy: prostě si ho vzali.
Recepční se situací nebyla nijak zvlášť překvapená. Tvrdila, že občas si hosté spletem kufry, že to se stává. Jenže v tomto případě se nikdo nespletl na letišti nebo ve vlaku. Někdo vešel do našeho pokoje, a to v noci, když jsme spali, a kufr si prostě odnesl. Až na parkoviště. Nevěděli jsme, jestli se máme smát nebo volat policii.
Nakonec jsme to nechali být. Kufr byl zpátky, věci na svém místě, jen ty kartáčky na zuby někdo použil. Děti to vzaly jako dobrodružství, my spíš jako varování. Od té doby zamykáme dvakrát, a hlavně dáváme kufry dál od dveří. Ne že by to pomohlo proti zloději, ale člověk má pocit, že pro to aspoň něco udělal.
Celé to byla zvláštní zkušenost. Člověk jede do Rakouska s tím, že tam je všechno spořádané, lidi slušní, a najednou mu někdo v noci leze do pokoje a odnese kufr, jako by šel sebrat mlíko od dveří. A když ho člověk načapá, tak se ještě tváří, že to byla náhoda.
Možná to byla. Možná opravdu nepochopili, že si berou cizí věc. Možná si to celé dodnes omlouvají, že jsme si to způsobili sami. Že jsme nezamkli. Že byl kufr moc barevný. Ale v jednom jsme měli jasno – nikdy předtím jsme se necítili tak podivně narušení v cizí zemi. A taky jsme pochopili, že ani na rodinné dovolené, v hotelu, kde všechno vypadá klidně a mírumilovně, není nic stoprocentní. Ani zamčený pokoj.
