Článek
Když mi navrhl, že spolu poletíme do Portugalska, těšila jsem se. Nejen na moře a slunce, ale i na nás dva. Poslední měsíce jsme žili víc vedle sebe než spolu, a mně připadalo, že to chce nový impulz. Změnu prostředí, pár večerů s vínem a bez práce. Bydleli jsme v apartmánovém komplexu u pobřeží, nic luxusního, ale milé. První večer jsme na balkóně narazili na dvojici Čechů odvedle. On byl přátelský, zábavný, trochu moc hlučný. Ona taková tichá, spíš v pozadí. Pili jsme spolu víno, smáli se, prostě klasická dovolenková pohoda.
Jenže už během druhého večera jsem si všimla, že se na mě ten soused nějak moc dívá. Ne jako že si mě spletl s někým, ale jako že mě záměrně sjíždí očima. Říkala jsem si, že si to jen namlouvám. Ale nebylo to jen v mojí hlavě. Třeba když jeho přítelkyně odešla na záchod, řekl mi potichu, že jsem „mnohem zajímavější než většina žen, co tu kdy potkal“.
Nechtěla jsem flirtovat, ale taky jsem se nebránila
Neodpověděla jsem. Jen jsem se usmála a dělala, že to neslyším. Vevnitř mě to ale zalichotilo. Po dlouhé době jsem si připadala jako žena, kterou si někdo všimne. Ne jako partnerka, která vaří večeři a připomíná schůzky, ale jako někdo, koho někdo touží poznat. Pár dní na to jsme na sebe narazili náhodou u recepce. Řekl, že jde na procházku po útesech a zeptal se, jestli nechci jít taky. Neměla jsem být proč ne – vždyť to je jen procházka. Jenže na útesech začal mluvit jinak. Osobněji. Ptát se na vztahy, na sex, na to, co mi chybí. Řekl, že mám oči, co by rozebral do posledního odstínu. Byla jsem zaskočená. A přiznávám, cítila jsem se živá.
Když jsem se večer vrátila, neřekla jsem nic. Jen jsem seděla s partnerem na terase, a v hlavě měla rozhovor z útesů. V noci jsem pak nemohla spát. A v jednu chvíli jsem vzala mobil a napsala sousedovi zprávu. Něco jako že to bylo zvláštní, ale intenzivní, a že bych se zítra možná prošla znovu. Hned potom jsem to ale chtěla smazat. Jenže jsem usnula a ráno bylo pozdě. Přítel mi po snídani řekl, že si potřebuje půjčit můj telefon, protože mu nefunguje roaming. Bez přemýšlení jsem mu ho podala. A za dvě minuty jsem slyšela: „Co je tohle?“ Zbledla jsem. V ruce měl moji zprávu. Zapomenutou. Otevřenou.
Neutekla jsem, ale zůstalo to mezi námi
Nešlo to okecat. Věděl, že se něco stalo. Vyčítal mi, že ho ztrapňuju, že flirtuju s někým přes zeď, že jsem neupřímná. Neplakala jsem. Jen jsem seděla a bylo mi hrozně trapně. Ne protože mě odhalil, ale protože měl pravdu. Byl lepší než já. A já si hrála na víc, než jsem byla. Zbytek dovolené jsme spolu skoro nemluvili. Soused jako by zmizel. Jeho přítelkyně o ničem nevěděla – nebo dělala, že neví. A já měla spoustu času si uvědomit, že jsem vlastně ani nevěděla, co jsem chtěla. Ale určitě to nebylo tohle.
Trvalo to ještě pár týdnů, ale bylo to jasné. Nevím, jestli kvůli té SMS, nebo kvůli tomu, co se mezi námi dělo už před tím. Možná jen ta dovolená ukázala, co jsme nechtěli vidět. Nevyčítám si, že jsem byla hloupá. Ale vím, že to příště udělám jinak. A možná i s někým jiným.
