Článek
Každý rok se dívám na lidi kolem sebe a vidím pořád to stejné. Ráno zimou drkotají zuby, odpoledne se potí a večer se zase choulí do všeho, co mají po ruce. Počasí si s námi hraje a většina lidí mu pokaždé naletí. Přijdou první slunečné dny a oni vyběhnou ven v lehké bundě nebo jen v mikině. A pak? Stojí na zastávce, třesou se a nadávají, jak je jaro zrádné.
Já už dávno vím, že s tímhle obdobím se člověk nemůže přít. Musí se mu přizpůsobit. Naučila jsem se to dávno, metodou pokus-omyl, když jsem i já v šestnácti vyrazila ven v tričku, protože svítilo slunce, jen abych se večer vracela domů s promrzlými prsty a rýmou, která mě pak držela týden. Od té doby jsem si vypracovala vlastní systém. Systém cibule.
Jde o vrstvy. Hodně vrstev. Ale nejde jen o to na sebe něco naházet a pak si říkat, jak jsem chytrá. Ne, musí to mít promyšlenou strukturu, vlastní logiku. Každý kousek oblečení, který si ráno vezmu, má svůj účel. A nejde jen o to, aby mi bylo teplo. Jde o to, aby mi bylo pohodlně celý den, ať se počasí rozhodne dělat cokoliv.
Lidé dělají stejnou chybu. Obléknou si jedno tlusté tričko a kabát, protože ráno je chladno. Pak přijde polední slunce a oni jsou v pasti – svléknout se nemůžou, protože pod kabátem nic nemají, a když ho nechají na sobě, začnou se potit. Odpoledne už jsou zpocení a večer, když se znovu ochladí, cítí, jak na nich vlhne látka. A je to tady – rýma, kašel, bolavé dutiny. A přitom by stačilo tak málo.
Já to dělám jinak. První věc, kterou si vybírám, je ta, co mám přímo na těle. Většina lidí sáhne po bavlně, protože je příjemná. Jenže bavlna má jednu zásadní nevýhodu – když se člověk zpotí, vlhkost se v ní drží a zůstává studená. To je důvod, proč tolik lidí večer nastydne. Já si vybírám buď lehké sportovní oblečení, které vlhkost odvádí, nebo nejlepší možnost – merino vlnu. Merino je geniální. Zahřeje, ale nepřehřívá, a hlavně – ani když se v něm člověk potí, nesmrdí. Naučila jsem se to od kamarádky, která hodně cestuje a tvrdí, že v merinu klidně projede tři země bez toho, aby musela prát. A já tomu věřím.
Další vrstva je moje pojistka proti zradě počasí. Místo jednoho tlustého svetru si vždycky beru dvě tenčí věci. Možná to vypadá jako maličkost, ale je to rozdíl mezi tím, jestli celý den prožiju v pohodě, nebo jestli se odpoledne začnu dusit. Když si vezmu třeba rolák a mikinu, mám výhodu – rolák mi chrání krk, takže nemusím řešit šálu, a mikinu můžu kdykoliv rozepnout. Jestli se oteplí, sundám ji a hned mi je příjemně. Jestli se ochladí, zase ji zapnu a neřeším, že mi táhne na záda.
A pak poslední část. Ochranný štít. Tohle je to, co vidí ostatní, ale málokdo pochopí, jak důležité to je. Větrovka. Není teplá, ale ochrání před větrem a lehkým deštěm. A hlavně se dá kdykoliv rozepnout, sundat a nacpat do tašky. Na jaře vidím tolik lidí, kteří se v kabátech odpoledne paří a zoufale hledají, kam ho odložit. A já? Jednoduše rozepnu bundu a hned se cítím volněji.
Všechno to vypadá banálně. A přitom každý rok vidím to samé. Lidi v metru, co si stěžují, že ráno podcenili zimu. Holky v minisukních s huňatými kabáty, které ráno mrzly a teď se potí. Kluky v lehkých mikinách, co večer drkotají zuby. A pak slyším kamarádky, jak si povzdychnou: „Tobě je vždycky tak akorát! Jak to děláš?“
A já se jen usměju. Protože odpověď je jednoduchá. Cibule. Naučila jsem se, že jaro není o boji s počasím, ale o přizpůsobení. Nechci se přehřívat, nechci mrznout. Chci se cítit dobře. A díky vrstvení mám nad tím vším kontrolu.
Někdy si říkám, jak by to bylo krásné, kdyby tohle uměli všichni. Kdyby se na jaře ulice neplnily lidmi, kteří se v poledne zoufale vysvlékají do triček, jen aby pak večer znovu nasazovali kabáty. Možná jednou. Možná se jednoho dne začne říkat: „Hlavně nezapomeň na cibuli.“
A do té doby? Ať se ostatní dál potí a drkotají zuby. Já si zůstanu ve své vrstvené pohodě a budu sledovat, jak se každý rok na jaře opakuje to samé kolečko. Protože na jaře nevyhrává ten, kdo se poprvé obleče nalehko. Vyhrává ten, kdo ví, jak se obléct chytře.
