Článek
V životopise všechno sedělo, reference jsem měla dobré a obor mi byl blízký. Byla jsem lehce nervózní, jasně, ale spíš z toho, že o tu práci opravdu stojím. Ne že bych měla pochybnosti o sobě.
Ten pohovor probíhal docela klasicky. Takové to typické kolečko: „Povězte nám něco o sobě“, „Kde se vidíte za pět let“, „Jak řešíte stresové situace“… nic, co by mě zaskočilo. Seděli tam tři – personalistka, vedoucí oddělení a pak jeden člověk, který většinu času mlčel a jen si dělal poznámky. Působilo to formálně, ale ne vyloženě nepřátelsky. Spíš jakési „držíme si odstup“. Po třiceti minutách jsme si dokonce začali i trochu rozumět. Dokázala jsem být i vtipná. Aspoň jsem si to myslela.
Pak se to ale zlomilo. Bylo to nenápadné, ale cítila jsem to. Jeden z těch dotazů byl zvláštní. V podstatě se mě zeptali, jestli mám děti. Ne přímo, samozřejmě, protože to se asi nesmí. Ale nějak to zaznělo mezi řádky – ve smyslu, jak moc jsem flexibilní, jestli by mi nevadily přesčasy, a „jestli doma něco nečeká“. Usmála jsem se a řekla, že nečeká. Ještě jsem měla chuť to odlehčit, že naopak by bylo fajn mít důvod netrávit večery sama. Ale nechala jsem si to pro sebe. Jenže v ten moment se atmosféra změnila. Najednou se začali víc ptát na moje zkušenosti s vedením týmu, na krizové situace a „jak bych si poradila se zodpovědností, která je u této pozice klíčová“. Připadala jsem si, jako bych začala mít minusové body jen proto, že mi nebylo čtyřicet a nemám fotku dětí v peněžence.
Po pohovoru mi poděkovali, usmáli se, řekli, že se ozvou. A já odcházela s podivným pocitem. Ne že bych to úplně pokazila, ale něco mi říkalo, že to nevyjde. Jen jsem ještě netušila proč.
Odpověď přišla poměrně rychle. Druhý den mi volala ta samá personalistka, co byla u pohovoru. Byla milá, skoro až přátelská, a prý mají pro mě nabídku. Jen trochu jinou, než byla ta původní. Že sice výběrové řízení ještě úplně neuzavřeli, ale mě si chtějí nechat „v záloze“ pro jinou roli. Méně náročnou. Takovou, kde prý nevadí, že ještě nejsem tolik „vyzrálá“. Doslova řekla „vyzrálá“. A pak mi s úsměvem vysvětlila, že na tu hlavní pozici hledají někoho, kdo „už má nějaké životní zázemí“, „je trochu usedlejší“ a „může být garantem stability“. A že to není nic proti mně, že působím velmi schopně a perspektivně. Jen… že možná až za pár let.
Chvíli jsem mlčela. Přemýšlela jsem, co vlastně slyším. Chtějí mě – ale jinam. Prý bych tam mohla být pod skvělým vedoucím, který mi pomůže „růst“. Prý si mě dokážou představit jako šikovnou podřízenou. Ale ne jako vedoucí, i když o tu roli jsem se původně hlásila. A podle popisu té nové pozice by šlo v podstatě o totéž, co dělám už teď. Jen s menší odpovědností. A menším platem.
Slíbila jsem, že si to promyslím. Ale ve mně už se to vařilo. Ne snad kvůli tomu, že mi nabídli jinou pozici. To se občas stává. Ale kvůli tomu, jak mi to podali. Měla jsem pocit, že nejsem dost důvěryhodná, protože jsem mladá. Protože nemám děti. Protože ještě nevypadám „dospěle“ podle jejich měřítek.
Jako by rodičovství automaticky znamenalo vyšší odpovědnost. Jako by žena bez dítěte nemohla být spolehlivá. Jako bych byla podezřelá jen proto, že večer nemám komu vařit večeři. Co když právě proto dokážu zůstat přesčas? Co když právě proto se můžu plně soustředit na práci? Ale tohle jim nedošlo. Nebo nechtěli, aby jim to došlo.
Seděla jsem doma a zvažovala, co dál. Nabídku jsem měla, mohla jsem ji přijmout. Měla bych práci, jistotu. Ale taky bych musela překousnout ten podtón – že na víc prostě nemám. A že možná nikdy mít nebudu, dokud nesplním nějaké nepsané společenské podmínky.
Přemýšlela jsem, jestli tohle zažívají i ostatní. Jestli se takhle dívají i na muže, kteří nemají děti. Jestli se jich ptají, jestli mají zázemí. Nebo jestli u nich stačí oblek a pevný stisk ruky. Měla jsem pocit, že kdybych přišla v kostýmku s fotkou batolete v peněžence, všechno by najednou dávalo větší smysl.
Nakonec jsem nabídku odmítla. Ne z hrdosti. Ale protože jsem nechtěla začínat něco, co by mi připomínalo, že nejsem braná vážně. Protože mám dvacet osm a nemám dítě. A protože věřím, že odpovědnost, spolehlivost a schopnost vést lidi nevychází z věku nebo rodičovského statusu. Ale z toho, jací jsme a co v sobě máme.
Doteď si nejsem jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí. Ale bylo moje. A i kdybych na tu vysněnou pozici měla čekat ještě další roky, radši budu vědět, že jsem tam, kde mě berou jako člověka – ne jako „zatím nezralou ženu, co možná ještě dospěje“.
