Na trhu jsem koupila vázu za 30 korun. O týden později jsem se dozvěděla, že mám doma poklad

Koupila ji spíš z lítosti a s představou, že vázu někde vzadu na zahradě osází letničkami. Náhoda a jeden zvědavý host na návštěvě však odhalily, že domů si přinesla vzácný kousek, kvůli kterému se jí ozývají sběratelé z celé republiky. Jana tu vázu vlastně ani nechtěla. Zaujala ji jen proto, že měla zvláštní, trochu asymetrický tvar s nenápadným lesklým dekorem. Vypadala trochu jako z jiné doby. Na bleším trhu, kam vyrazila s kamarádkou, prodejce netrpělivě přešlapoval ve starých botách a opakoval, že večer končí a tohle harampádí už nechce tahat zpátky domů.

Třicet korun za vázu, přes kterou přetáhl špinavou utěrku, aby ji očistil, se zdálo jako rozumná cena. Jana ji zaplatila drobnými, zabalila do novin a odložila doma na polici s tím, že se jí třeba časem bude hodit. Byla to jen jedna z mnoha drobností, které občas přinesla z podobných trhů.

O týden později přišel na návštěvu bratranec s manželkou, která pracuje v muzeu. Když procházeli obývákem, žena najednou ztuhla uprostřed věty a zamířila přímo k polici. „Proboha, kde jsi tohle sebrala?“ zeptala se s očima navrch hlavy, zatímco opatrně brala vázu do rukou. Jana pokrčila rameny a odvyprávěla svůj bezvýznamný nákup. „Víš ty vůbec, co to je?“ Podle výrazu švagrové pochopila, že neví. A tak se dozvěděla, že drží v ruce vázu od uznávaného sklářského výtvarníka z 30. let, jejíž cena se na aukcích pohybuje kolem šedesáti tisíc korun. To odpoledne změnilo Janin pohled na věci, které lidé považují za bezcenné harampádí.

Příběh Jany není ve světě starožitností ničím výjimečným. Právě na bleších trzích, výprodejích pozůstalostí nebo v zapadlých bazarech se občas objeví věci, jejichž hodnotu prodávající ani netuší. Nejde jen o vzácné obrazy nebo šperky - často jsou to právě předměty každodenní potřeby jako vázy, lampy nebo nábytek. Zvlášť v případě designového skla a porcelánu z období první republiky nebo z 50. a 60. let si majitelé neuvědomují, že vlastní kousek, po kterém sběratelé prahnou. Vyhazují je, prodávají za pakatel nebo je mají odložené na chatách. Jana si zpětně vybavila, jak nevzhledně ta váza vypadala - pokrytá letitým prachem a usazeninami. Kdo by tušil, jaký příběh a hodnotu v sobě skrývá?

Jana stála před rozhodnutím. Mohla vázu rychle prodat a získat nečekaný finanční obnos, nebo si ji nechat s vědomím, že vlastní vzácný kousek. Poprvé v životě začala studovat katalogy starožitností a články o sklářském umění. Z vázy, kterou původně chtěla použít na kytky, se stal impuls k novému koníčku. Janina švagrová jí poradila, jak o kousek pečovat - nepoužívat agresivní čisticí prostředky, chránit před přímým sluncem a prudkými změnami teploty, a hlavně - nevystavovat ji v nestabilních policích, kde by mohla spadnout.

Jana vázu nakonec prodala, ale ne hned. Napřed si o ní zjistila všechno, co mohla. Našla si specializovanou aukční síň, nechala si udělat odhad a získala certifikát pravosti. Fascinovalo ji, jak najednou všichni kolem nad vázou vzdychali obdivem, zatímco ještě nedávno se válela pod stolem na bleším trhu, kde o ni nikdo ani nezakopl. Nebylo to jen o penězích. Náhle viděla, jak moc záleží na kontextu a znalostech, jak snadno přehlížíme hodnotu věcí kolem sebe jen proto, že o nich nic nevíme.

Janu její zkušenost inspirovala k tomu, aby se naučila rozpoznávat potenciálně hodnotné kousky. Začala si všímat značek na dnech váz a talířů, specifických technik zpracování skla a porcelánu, charakteristických znaků jednotlivých období. Na další bleší trhy už chodila s jiným pohledem. Ne že by hned hledala další poklad za třicet korun, ale uvědomila si, že se dívá na věci kolem sebe jinak. Některé kousky, které už roky míjela bez povšimnutí, najednou získaly příběh. Viděla za nimi lidskou práci, invenci, historické souvislosti.

Jana se po prodeji vázy nestala profesionální sběratelkou ani překupnicí. Mnohem cennější než peníze, které za vázu získala, pro ni bylo poznání, že krásy a hodnoty často leží přímo před námi, jen se na ně musíme umět dívat. Váza také změnila její vztah k věcem obecně. Zatímco dřív často nakupovala levné dekorace v řetězcích s bytovými doplňky, teď raději projde starožitnictví nebo navštíví řemeslný trh, kde najde originály s příběhem. Prodejci ji už znají a občas jí ukážou nový přírůstek, na který by se mohla podívat.

Příběh s vázou změnil i Janin profesní život. Z účetní, která nad čísly trávila celé dny v kanceláři, se postupně stala znalkyně, která teď několikrát do měsíce pomáhá s oceňováním pozůstalostí. Její specializací je právě užitkové umění a design 20. století. S úsměvem vzpomíná, jak těch třicet korun investovaných do zaprášené vázy nastartovalo řetězec událostí, který ji dovedl k mnohem větší spokojenosti v práci.

Jana teď už jen málokdy projde kolem výprodeje nebo blešího trhu bez zastavení. Ne že by doufala v další životní úlovek. Spíš ji baví ten moment překvapení a poznání, ta chvíle, kdy věc, kterou všichni přehlíželi, najednou prozradí svůj příběh. A třeba i hodnotu, která se nepočítá jen v korunách. Jak říká svým novým zákazníkům: „Dívejte se srdcem i hlavou zároveň. Někdy je největší poklad schovaný tak, že ho vidí jen ten, kdo se umí dívat správně.“