Článek
Děti se těšily na koledníky a já jsem chystala výslužky. Klasika – domácí vaječný likér, který dělám podle receptu po babičce, barvená vajíčka a mazanec. Všechno pěkně zabalené v košíčku s pentlí a větvičkou kočiček.
Mezi prvními, kdo přišel koledovat, byla Jitka s manželem a synem. Znám ji už od střední školy, jsme kamarádky víc než dvacet let. Aspoň jsem si to myslela. Objaly jsme se, pozvala jsem je dál, uvařila kávu, nachystala pohoštění. Děti vyběhly na zahradu a my dospělí jsme zůstali u stolu. Povídali jsme si, smáli se a já se cítila šťastná, že mám kolem sebe přátele a rodinu. Když odcházeli, dala jsem jim připravený velikonoční balíček.
„To jsi nemusela,“ řekla Jitka s úsměvem, „ale díky, to je od tebe milé.“ Zamávali jsme si a já pokračovala v přípravách na další návštěvy.
O dva dny později jsem byla v místním květinářství. Stála jsem mezi regály a vybírala sazeničky do své malé zahrádky, když jsem zaslechla povědomý hlas. Jitka. Stála za rohem u pokladny a s někým se bavila. Nejdřív jsem ji chtěla pozdravit, ale pak jsem zaslechla své jméno a automaticky jsem zpomalila.
„Jo, byli jsme u ní na velikonoční koledě,“ říkala zrovna Jitka. „Ale ty její výslužky, to je vždycky katastrofa. Je hrozně laková, všechno má přepočítané. Na mazanci šetří rozinky, a ten vaječný likér vypadá, že ho dělala narychlo den předem. A měla jsi vidět její kuchyň! Všude binec, drobky, neotřené pracovní desky. Kdybys viděla, v jakém nepořádku žije…“
Stála jsem tam jako opařená. Ne, tohle nemohla říct Jitka, moje kamarádka. Ta, která vždycky obdivovala moje pečení. Ta, které jsem držela ruku, když jí umírala maminka. Ta, která u mě přespávala, když se rozváděla. Ta, které jsem půjčovala peníze, když je potřebovala. A přitom teď tady stojí a pomlouvá mě, jako bych byla nějaká cizí osoba, ne přítelkyně dvou dekád.
Udělalo se mi špatně od žaludku. Ten likér jsem dělala celý večer před Velikonocemi – ručně šlehala žloutky s cukrem, aby byly opravdu nadýchané, pak jsem je opatrně spojovala s rumem a smetanou. Recept, který jsem střežila a předávala jen nejbližším. A mazanec? Ten jsem pekla od brzkého rána, aby byl čerstvý. A rozinky jsem vážila přesně podle receptu, aby těsto nevysychalo. A co se týče nepořádku – jasně, mám tři děti, manžela a psa. Nemám doma sterilní laboratoř. Ale rozhodně nežiju v nějakém chaosu.
Nevěděla jsem, co dělat. Měla jsem vystoupit zpoza regálu a konfrontovat ji? Měla jsem předstírat, že jsem nic neslyšela? Nakonec jsem udělala to nejjednodušší – tiše jsem položila sazeničky zpátky a odešla z obchodu. Celou cestu domů jsem přemýšlela, jak je možné, že tolik let žiju v iluzi opravdového přátelství.
Doma jsem pak seděla nad hrnkem čaje a přemýšlela. Kolikrát už asi Jitka takhle mluvila o mně za mými zády? Kolikrát jsem se možná já sama nechala unést a řekla něco nepěkného o někom, koho považuji za přítele? Ta myšlenka mě vyděsila. Vzala jsem telefon a chtěla jsem jí napsat. Ale co? Že jsem ji slyšela? Že mě to ranilo? Položila jsem ho zase zpátky.
Příští den jsem se na ni ani nezlobila. Byl to spíš smutek a zklamání. A taky poznání, že ne všechna dlouholetá přátelství jsou opravdová. Někdy jsou to jen zvyky, společná historie, ale ne skutečná náklonnost. A možná je čas začít rozlišovat mezi těmi, kdo si opravdu zaslouží moji energii a péči, a těmi, kdo si ji jen berou.
S Jitkou se stále vídám, zdravíme se, občas prohodíme pár slov, když se potkáme ve městě. Ale už jí nevařím její oblíbený likér. Ten teď dávám jen těm, kterým doopravdy věřím. A to je možná to nejcennější ponaučení z letošních Velikonoc – není důležité, kolik výslužek rozdáme, ale komu je dáváme. A hlavně, že opravdové přátelství poznáš ne podle toho, co ti řeknou do očí, ale podle toho, co o tobě řeknou, když tam nejsi.
