Článek
Hezký, klidný sváteční den strávený v rodinném kruhu. Jenže pak mi došlo, že nemám vajíčka ani tvaroh, takže mazanec nebude, a navíc jsem slíbila tchyni, že na velikonoční oběd připravím svůj pověstný bramborový salát. A čím by byly Velikonoce bez pořádného bramborového salátu? Podívala jsem se na hodiny – bylo čtvrt na deset. Obchody dnes zavírají brzy, většina ve dvanáct, tak jsem se rychle oblékla, popadla tašku a vyrazila do nejbližšího supermarketu. Už z dálky jsem tušila, že něco není v pořádku. Parkoviště bylo plné k prasknutí a lidé s prázdnými taškami proudili dovnitř, zatímco ti s plnými vozíky vyjížděli ven jako malá armáda na útěku.
Atmosféra uvnitř obchodu mě okamžitě vtáhla do jakési bizarní alternativní reality. Lidé se pohybovali rychle, soustředěně, s vykulenýma očima plnýma odhodlání. Popadali zboží z regálů, jako by šlo o poslední kusy na světě. Paní přede mnou naložila do košíku osm bochníků chleba. Osm! Co s nimi bude dělat? Krmit armádu? Nebo si myslí, že příštích čtrnáct dní budou všechny pekárny zavřené? V oddělení s masem se dva starší pánové dohadovali o poslední balíček kuřecích prsou. „Já ho viděl první!“ trval na svém menší z nich, zatímco ten druhý už měl ruku nataženou k balíčku. Mezitím paní v červeném kabátě naložila do košíku snad všechny dostupné klobásy. Už jsem skoro čekala, kdy začne rvačka o poslední kus šunky.
U regálu s mléčnými výrobky to vypadalo, jako by se schylovalo ke konci světa. Mladá maminka s dítětem v náručí se snažila jednou rukou naložit do košíku tolik jogurtů, kolik jen dokázala pobrat. Když jí jeden spadl na zem, ani se pro něj neshýbla – jen popadla další. Všude kolem se ozývalo cinkání lahví, skřípění koleček nákupních vozíků a tlumené nadávání lidí, kteří se nemohli protlačit mezi regály. Mířila jsem k zelenině, když jsem zaslechla hlášení z rozhlasu: „Vážení zákazníci, prosíme vás o trpělivost. Vzhledem k velkému počtu nakupujících se mohou tvořit fronty u pokladen. Děkujeme za pochopení.“ Trpělivost? To slovo jako by v tento den neexistovalo ve slovníku nakupujících. Viděla jsem ženu, která měla v košíku dvanáct sáčků brambor. Dvanáct! To plánuje založit bramborovou farmu?
K pokladnám jsem se dostala s mým relativně skromným nákupem obsahujícím pouze věci na salát, vajíčka a tvaroh. Fronta se táhla až dozadu k pečivu. Lidé před sebou tlačili přeplněné vozíky, jako by se chystali přežít minimálně měsíc v bunkru. Rodina přede mnou měla dva plné vozíky – láhve vody, konzervy, těstoviny, mouku, cukr, nekonečné množství sušenek a čokolád.
Foto: depositphotos.com
„Vy se připravujete na apokalypsu?“ zeptala jsem se s úsměvem matky té rodiny, když jsem si všimla, že má v košíku deset balíčků toaletního papíru. Podívala se na mě, jako bych řekla něco nesmírně hloupého. „Obchody budou tři dny zavřené. Musíme mít zásoby,“ odpověděla suše. Tři dny. Tři dny! Vždyť to není ani dlouhý víkend. To jsou normální Velikonoce. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco nezmeškala. Blíží se asteroid? Vypukla válka? Nebo jsme se všichni prostě zbláznili?
U pokladny seděla vyčerpaná pokladní s očima upřenýma do prázdna, jako by už dávno rezignovala na svět kolem sebe. Roboticky markovala jeden předmět za druhým, zatímco její kolegyně přibíhala s dalšími igelitovými taškami. Když jsem se konečně dostala na řadu, usmála jsem se na ni. „Máte dneska hodně práce, co?“
Zvedla ke mně pohled a já v něm viděla směs únavy a rezignace. „Takhle to máme každý rok. Jako by si lidi mysleli, že místo tří dnů budou obchody zavřené tři měsíce.“ Když jsem vycházela z obchodu, všimla jsem si starší paní, která stála u vchodu a vypadala zmateně. „Je tam hrozně lidí, že?“ řekla jsem, když jsem procházela kolem. „Já jen potřebuji chleba a mléko,“ odpověděla tiše. „Ale bojím se tam jít. Ti lidé vypadají, jako by se prali o poslední jídlo na zemi.“
Podala jsem jí jeden z bochníků, které jsem koupila. Usmála se a poděkovala.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, proč se takhle chováme. Proč každý rok, když víme, že obchody budou zavřené pouhé tři dny, nakupujeme, jako by šlo o konec civilizace? Možná je to nějaký prastarý instinkt, potřeba hromadit zásoby na horší časy. Nebo jsme prostě ztratili schopnost žít bez neustálého přístupu k plným regálům.
Ať je to jakkoli, příští rok si to určitě naplánuji lépe. A koupím vejce a tvaroh alespoň týden dopředu.
