Článek
Jmenuju se Marie. Je mi 35 let a navenek vypadám jako úspěšná žena z lepší společnosti. Mám značkové oblečení, drahé šperky, chodím na luxusní večeře a koktejlové párty. Lidé si myslí, že jsem bohatá dědička nebo manželka nějakého úspěšného podnikatele. Ale pravda je úplně jiná.
Ve skutečnosti jsem obyčejná služka. Uklízím, vařím a starám se o domácnost bohaté rodiny Novákových. Žiju v malém pokojíku v suterénu jejich vily a pracuju od rána do večera. Ale navenek? Navenek předstírám, že jsem jedna z nich.
Začalo to nevinně. Paní Nováková mi jednou půjčila své šaty na charitativní ples, kam jsem ji měla doprovodit. „Nemůžu tam přijít se služkou v lacině,“ řekla mi tehdy. A já? Já byla tak nadšená, že si můžu obléknout něco tak krásného, že jsem ani nepřemýšlela o tom, co to znamená.
Od té doby se to stalo pravidlem. Když mě Novákovi berou někam s sebou, oblékají mě do drahých šatů, dávají mi šperky, učí mě, jak se chovat ve vyšší společnosti. A já hraju svou roli. Usmívám se, vedu plytké konverzace, předstírám, že patřím mezi ně.
Ale jakmile se vrátíme domů, všechno končí. Sundám si drahé šaty, smyju make-up a jdu mýt nádobí nebo prát prádlo. Z paničky se během minuty stanu zase jen obyčejnou služkou.
Je to zvláštní život. Někdy si připadám jako Popelka, která se na pár hodin promění v princeznu, ale o půlnoci se zase vrátí do reality. Jenže tohle není pohádka. Je to skutečnost, ve které žiju každý den.
Nejhorší na tom všem je, že jsem si na to zvykla. Že mi to začalo vyhovovat. Že jsem si začala užívat ty chvíle, kdy můžu předstírat, že jsem někdo jiný. Někdo lepší, úspěšnější, bohatší.
Ale pak přijdou momenty, kdy si uvědomím, jak prázdný a falešný je můj život. Když vidím, jak se Novákovi chovají ke svým skutečným přátelům. Když slyším, jak o mně mluví, když si myslí, že je neslyším. „Je to jen služka,“ říkají. „Ale aspoň vypadá reprezentativně, když ji vezmeme mezi lidi.“
A já? Já mlčím a hraju dál svou roli. Protože co jiného mi zbývá? Nemám vzdělání, nemám úspory, nemám kam jít. Tenhle falešný život je všechno, co mám.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím. Jak dlouho dokážu žít tenhle dvojí život. Jak dlouho budu schopná předstírat, že jsem někdo, kým nejsem.
Ale pak si vzpomenu na svou rodinu. Na mámu, která je nemocná a kterou podporuju z toho mála, co vydělám. Na mladšího bratra, kterému platím školu. A vím, že musím vydržet. Že musím hrát tuhle hru dál. Protože nemám na výběr.
Možná si říkáte, proč to píšu. Proč odhaluju své tajemství. Upřímně? Sama nevím. Možná proto, že už to nedokážu držet v sobě. Možná proto, že doufám, že když to řeknu nahlas (nebo aspoň napíšu), něco se změní.
Ale vím, že se nic nezmění. Zítra ráno zase vstanu, obléknu si svou uniformu služky a budu dělat svou práci. A večer? Večer si možná zase obléknu drahé šaty a budu předstírat, že jsem někdo jiný.
Protože to je můj život. Život, ve kterém jsem navenek paničkou, ale za zavřenými dveřmi jsem jen obyčejnou služkou. A i když vím, že to není správné, že to není zdravé, nemám sílu to změnit.
Takže až příště uvidíte na nějaké společenské akci ženu v drahých šatech s perfektním make-upem, vzpomeňte si na mě. Možná je to skutečně bohatá a úspěšná žena. Ale možná je to jen další Marie, která hraje svou roli v téhle podivné hře na život.
