Článek
Slunce hladí tvář, palmy šumí, v dálce slyšet racky. Tahle představa mi běžela hlavou, když jsem si objednával týdenní pobyt v apartmánu na pobřeží. V popisu bylo jasně uvedeo výhled na moře – velkými písmeny, hned vedle lákavého písečná pláž 300 metrů“.
Nebyl důvod pochybovat. Fotky vypadaly skvěle – moře, obloha, dokonce i ten balkon, ze kterého si člověk může vychutnat západ slunce. Jasná volba. Po týdnech v práci, kdy člověk zírá na monitor a slunce zná jen z předpovědi počasí v mobilu, je výhled na moře přesně to, co potřebuje.
První podezření
Dorazili jsme autem k ubytování a už při vystupování mi něco nehrálo. Moře jsem necítil, neslyšel a rozhodně ho neviděl. Zato jsem viděl třípatrový panelák naproti a kontejnery na tříděný odpad. Ale dobře – možná je ten výhled až z pokoje. Někdy člověk musí věřit. Recepční nás přivítal v tričku s logem apartmánového komplexu, ale upřímně – spíš bych ho zařadil k ochrance diskotéky. Mluvil rychle, málo, úsečně. Karta od pokoje, klíč od branky, snídaně v osm, výtah občas nefunguje.
Byli jsme ve druhém patře. Cestou po chodbě jsem si všiml několika dalších pokojů, z nichž se linul mix cigaretového kouře a instantní polévky. Odemknul jsem a první, co mě praštilo do očí, nebylo moře. Byla to stará klimatizace přimontovaná nad postelí tak, že hučela i vypnutá. Druhé, co jsem uviděl, byl plakát moře – zapaspartovaný a pečlivě přilepený nad manželskou postelí. Malé gesto? Nebo zlý vtip?
Balkon s výhledem
Vyšel jsem na balkon s nadějí. Možná to jen klame tělem. Stačí se podívat šikmo doprava, přes plot, kolem stromu… nebo počkat, až sousedi sundají ručníky z toho zábradlí. Výhled na moře? Pokud bych se postavil na špičky, opřel se o zábradlí, přivřel jedno oko a naklonil hlavu, mohl jsem zahlédnout… kousek modré. Těžko říct, jestli šlo o moře, bazén, nebo odraz oblohy na plechu. Ale byla tam. Modrá. Výhled.
Partnerka se na mě podívala s tím pohledem, který říká: „To si děláš srandu, že jsi za tohle zaplatil.“ A já jí odpověděl jen pokrčením ramen. Co jsem měl říct? V popisu výhled byl. Nikdo neřekl, že bude přímý. Ani že nebude zprostředkovaný přes sedm dalších balkonů a dva kontejnery.
Moře je stav mysli
První večer jsme šli k pláži – ano, byla tam, zhruba těch tři sta metrů. Ovšem ne rovně, ale přes parkoviště, kolem veřejného WC a pak kolem bufetu, který nabízel pizzu za euro a hranolky v igelitovém kornoutu. Na pláži bylo krásně. Slunce zapadalo, děti si hrály, vzduch voněl po slané vodě a opalovacím krému. Moře šumělo a já si říkal – nevadí, že ho nevidíme z pokoje. Hlavně že ho máme.
Jenže pak člověk přijde zpátky do pokoje, chce si dát večerní skleničku vína na balkoně… a místo toho čichá ke grilovaným klobásám sousedů a poslouchá hádku z vedlejšího pokoje. Výhled na moře zůstává na plakátu, ten jedinej je pořád věrný. A tichý. A tak jsme si z toho dělali legraci. Každé ráno jsem ukázal na obrázek nad postelí a řekl: „Dneska je moře obzvlášť klidné.“ Děti ho pojmenovaly „naše moře“ a jednou si k němu i přitáhly kempovací židličku. Vznikla fotka, na které sedí v plavkách před plakátem, s brýlemi na hlavě a kelímkem v ruce. Dodnes ji ukazujeme jako důkaz, že výhled opravdu byl.
Dneska už se tomu smějeme. Ale ten moment, kdy člověk dorazí s nadějí na výhled a dostane jen vybledlý tisk A3 nad postelí, si prostě pamatuje. A příště ví – pokud chcete výhled na moře, chtějte přímý výhled na moře. A ideálně i fotku z pokoje, ne z dronu nad hotelem. A když už nic jiného – naučte se dívat na moře v sobě. Protože někdy jiný výhled prostě nebude.
