Článek
Všichni jsme ztichli, protože jsme věděli, co nás čeká. Domácí sloh. Téma bylo jednoduché – popis místa, kde rádi trávíme čas. Úkol odevzdat do pondělí. A já? Já jsem měl problém. Velký problém.
Měl jsem ho. Opravdu.
Ten úkol jsem napsal. Ne snad, že bych byl svědomitý student, ale ten víkend zkrátka nějak vyšel. V sobotu odpoledne jsem seděl u stolu, psal perem na linkovaný papír, škrtal, přepisoval, a nakonec byl s výsledkem celkem spokojený. Popis zahrady u babičky. Stromy, lavička, vůně šeříku – skoro poetické. Měl jsem z toho dobrý pocit, že to tentokrát zvládnu bez výmluv. A to byla ta největší chyba.
Papír jsem položil na stůl, přikryl učebnicí, a šel si po svém. A pak přišlo to, co už z názvu asi tušíte.
Náš pes se jmenuje Ben. Je to takový menší kříženec s ušima jako radar, věčně hladový a věčně uražený, když ho někdo neposlechne. Ten den měl zvlášť špatnou náladu – prý jsme ho dlouho nehladili, nebo kdo ví co. Faktem je, že ve chvíli, kdy jsem si odskočil udělat čaj, se rozhodl, že pomstí všechnu svou psí bolest. Roztrhl obal od sešitu, vyndal slohovou práci a rozkousil ji na tisíc malých kousků. Jako by to bylo kus hovězího. Když jsem se vrátil, stál tam vedle stolu s nevinným výrazem a s útržkem papíru visícím z tlamy.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. On měl ten neuvěřitelný psí kukuč: „Já? Já nic. Tady se to válelo samo.“
Opravdu mi ho sežral
Seděl jsem tam a sbíral ty rozkousané zbytky rukopisu, snažil se zachránit alespoň část, ale bylo to marné. Věty byly přerušené zuby, slova rozmazaná od slin. Bylo jasné, že to nedám dohromady. A tak jsem v neděli večer seděl nad prázdným papírem, přemýšlel, jestli to celé zkusit napsat znova, ale upřímně – chuť byla pryč. Nechtělo se mi. A tak jsem si řekl: dobře, půjdu s pravdou ven. Nechám to na upřímnosti. Třeba to ocení.
Přišla pondělní hodina češtiny. Usedli jsme do lavic, učitelka vytáhla sešit a pronesla větu: „Tak kdo to nemá?“ Přihlásili se tři lidé. Včetně mě. „A vy, Petře?“ – „Já… Já ho měl napsaný, ale… sežral mi ho pes.“
Ticho.
Spolužáci se pochechtávali, učitelka se na mě dívala jako na někoho, kdo právě řekl, že ho unesli mimozemšťani. „To je ta nejstarší výmluva na světě,“ pronesla klidně, ale nebezpečně. „To vám nemohu uznat.“ Cítil jsem, jak rudnu. Zkusil jsem to vysvětlit znovu, poctivě. Popsal jsem situaci, Benovu vražednou náladu, papírové zbytky v jeho tlamě. Dodal jsem, že jsem opravdu chtěl, že to nebyla lež. Jenže když už má někdo nálepku výmluváře, těžko ji setřese.
V tu chvíli jsem pochopil, že pravda někdy nestačí.
Odpovědnost versus Ben
Ten den jsem si odnesl poznámku. Ne kvůli drzosti nebo sprostotě. Jen kvůli tomu, že jsem „neodevzdal práci“ a „vymýšlel si výmluvy“. Doma jsem o tom samozřejmě mluvil. Rodiče se smáli – jak jinak. „To jsi měl vyfotit, když to bylo roztrhaný,“ řekl táta. „Takhle to nikdo neuvěří.“ A měl pravdu. Dnes bych to cvaknul na mobil, přiložil důkaz, napsal k tomu příběh a možná dostal i pochvalu za originalitu. Ale tenkrát?
Tenkrát jsem měl jen útržky papíru, slintajícího psa a učitelku, která už podobné příběhy slyšela tisíckrát. A tak jsem si odseděl zbytek hodiny v tichosti a věděl, že nemá smysl se dál hádat.
Ten příběh mi ale zůstal v hlavě.
A možná právě díky němu jsem si už nikdy nedovolil nechat věci na poslední chvíli, nezkontrolovat, kam co dávám, a hlavně – nikdy jsem si už nedal domácí úkol na stůl vedle psí misky. I pes totiž někdy rozhoduje o známce.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
