Článek
A protože jsem žena činu (vždy s dvoudenním zpožděním), objednala jsem wellness. Sama. Do hotelu, kde voní eukalyptus, všude hraje ta otravná zenová hudba a na každém stole leží citronová voda s mátou, kterou nikdo nepije, ale všichni se tváří, že ji pijí.
Přijela jsem v pátek odpoledne. Recepční se usmívala tak silně, že jsem měla chuť se omluvit, že jsem vůbec přijela. Pokoj byl malý, ale útulný. Povlečení vonělo jako vzpomínka na dětství, kdy ještě existoval čas a víkend trval celý týden. Vzala jsem si knížku, oblékla župan a s výrazem člověka, co ví, že teď začne jeho nový život, jsem vyrazila do wellness zóny.
A pak se to stalo. Stál tam. U bazénu. S mokrými vlasy a tím zvláštním pohledem, který vždy balancoval na hraně mezi arogancí a šarmem. Bývalý milenec. Ten typ, u kterého si nikdy nejste jistá, jestli o vás právě přemýšlí, nebo počítá stropní panely. Přesně ten, kterého už nechcete nikdy vidět – a přesně ten, kterého byste v tu chvíli chtěly vypadat naprosto božsky. Což se mi, s vlasy připlácnutými županovým límcem a maskou, která mi zrovna zasychala na bradě, úplně nepodařilo.
„Ahoj,“ řekl a usmál se. A já odpověděla něco mezi: „Nazdar“ a „Pomoc“, jenž se ve výsledku slilo do jemného „Hm“. O půl hodiny později jsme už seděli v hotelové restauraci. Neplánovaně, samozřejmě. Jen jsme se jako „náhodou“ potkali u kávovaru. (Dobře, sledovala jsem, kam šel, ale kdo by odolal?) Rozhovor plynul překvapivě lehce. Jako by těch pár let, co jsme se neviděli, bylo jen delší pauzou mezi větami. Vzpomínali jsme, smáli se a tu a tam lehce zapomínali, proč jsme vlastně skončili.
Pak přišlo víno. A po něm ještě jedno. A pak procházka nočním hotelem, kde se za každým rohem skrývaly vzpomínky, tlumené světlo a jemná vůně levandule. Měl ten starý šibalský pohled a říkal ty věty, které dřív zněly jako sladká hudba. Jenže teď… teď už to byla jiná písnička.
Když mě chtěl doprovodit na pokoj, nezavřela jsem mu dveře před nosem. Ale nepozvala jsem ho dál. Ne že bych se bála. Ne že bych nechtěla. Ale najednou jsem cítila něco, co jsem tehdy neuměla – klid. Ne touhu, ne hrdost, ne potřebu uzavřít kapitolu velkým vykřičníkem. Jen jednoduché tiché „ne“. A to, světe div se, úplně stačilo.
Zůstala jsem sama. V županu, s vínem v ruce, na balkoně. Bylo teplo. Měsíc visel nad lesem jako připnutá brož a já si uvědomila, že ten večer skončil úplně jinak, než jsem plánovala. Ne vášní, ne dramatem, ale jemným uvědoměním, že člověk se opravdu může změnit. Že nemusí dokončovat příběhy tím, že se do nich znovu ponoří. Někdy stačí jen být přítomný a říct si: „Tohle už není moje.“
Druhý den jsem ho potkala ještě u snídaně. Pozdravili jsme se. Krátce. Přes croissant. A to bylo celé. Pak jsem si šla zaplavat. Sama. S čistou hlavou a lehkostí, kterou jsem si z wellness nikdy dřív neodvezla. A taky s vědomím, že uzdravení někdy nepřichází v podobě horkého zábalu nebo olejové masáže, ale tichého večera, kdy řeknete ne tomu, co by vám dřív přišlo jako to jediné správné ano. A tak pokud se mě někdo zeptá, jaký byl ten pobyt, odpovím: „Osvěžující.“ A nemyslím tím jen ten citron v karafě.
