Článek
Po třech letech v malé účetní firmě, kde jsem se cítila nedoceněná a přepracovaná, jsem konečně sebrala odvahu a začala hledat novou práci. Když mi zavolali z prestižní marketingové agentury, že mě berou, nemohla jsem tomu uvěřit. Já, obyčejná holka z Ústí, budu pracovat v moderní pražské firmě s výhledem na Vltavu! Plat o třetinu vyšší, benefity, mladý kolektiv, flexibilní pracovní doba. Prostě sen.
Týden před nástupem jsem nemohla spát. Nakoupila jsem si nové oblečení – chtěla jsem udělat dobrý první dojem. Bílá halenka, elegantní sukně, nové lodičky. Vlasy jsem si nechala udělat u kadeřnice, dokonce jsem investovala do drahého make-upu. Chtěla jsem vypadat profesionálně, sebevědomě, jako někdo, kdo tam patří.
Den D nastal. Vstala jsem ve čtyři ráno, i když jsem měla být v práci až v devět. Chtěla jsem mít dost času na přípravu. Třikrát jsem si přežehlila halenku. Dvakrát jsem si přelakovala nehty, protože se mi zdálo, že první vrstva není dost dokonalá. Snídani jsem vynechala – měla jsem žaludek sevřený nervozitou.
Vyrazila jsem o hodinu dřív, abych určitě nepřišla pozdě. Jenže pak se stalo to, co se v Praze stává každý den – metro mělo výluku. Musela jsem přestupovat na náhradní autobusovou dopravu, která byla narvaná k prasknutí. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot, jak se mi rozmazává make-up, jak mi někdo šlape po nových lodičkách.
Když jsem konečně dorazila před budovu agentury, bylo 8:55. Pět minut do začátku pracovní doby. Vydechla jsem úlevou – zvládla jsem to! Rychle jsem si zkontrolovala odraz ve skleněných dveřích. Vlasy trochu pocuchané, make-up lehce rozmazaný, ale pořád to šlo. Narovnala jsem se, nasadila sebevědomý výraz a vešla dovnitř.
Recepční byla milá. Zavolala mé nové nadřízené, Kláře, že jsem dorazila. „Počkejte tady, za chvíli si pro vás přijde,“ řekla s úsměvem. Posadila jsem se do křesla v recepci a snažila se uklidnit. Všechno bude v pohodě. Jsi šikovná, proto tě vzali. Zvládneš to.
Po deseti minutách se objevila Klára. Vysoká, štíhlá, perfektně upravená žena kolem čtyřicítky. Přesně ten typ, vedle kterého se cítíte jako neohrabaný hroch. „Vítejte u nás,“ usmála se a podala mi ruku. „Pojďte, provedu vás kanceláří a seznámím vás s týmem.“
Následovala jsem ji do výtahu. Sedmé patro. Moderní open space kancelář s výhledem na řeku. Skleněné příčky, designový nábytek, všude mladí, cool lidé, kteří vypadali, jako by právě vystoupili z reklamy na Apple produkty. Cítila jsem, jak mi znovu začíná stékat pot po zádech.
„Tohle je náš kreativní tým,“ představovala Klára skupinku hipsterů s dredy a tetováním. „A tady sedí account manažeři.“ Další skupinka, tentokrát v oblecích a kostýmcích. „A tady bude vaše místo, hned vedle Jakuba, našeho senior copywritera.“
Jakub vzhlédl od počítače a usmál se. Tmavé vlasy, modré oči, ten typ kluka, do kterého jsem byla zamilovaná na střední. „Ahoj, vítej v blázinci,“ řekl a podal mi ruku.
A v tu chvíli se to stalo. Jak jsem se natahovala, abych mu potřásla rukou, zavadila jsem loktem o hrnek s kávou na jeho stole. Hrnek se převrhl a jeho obsah – horká, černá káva – se vylil přímo na mou bílou halenku.
Vyjekla jsem. Káva byla horká a okamžitě prosákla tenkou látkou až na kůži. „Ježiši, promiň!“ vykřikl Jakub a začal hledat kapesníky. „Jsi v pohodě? Nespálila ses?“
Nebyla jsem v pohodě. Byla jsem mokrá, lepkavá a na mé dokonale bílé halence se teď skvěla obrovská hnědá skvrna. Ale snažila jsem se zachovat klid. „To nic, to se stává,“ řekla jsem s nuceným úsměvem.
Klára mi nabídla, že si můžu zajít na záchod se očistit. S vděčností jsem přijala a prakticky utekla z kanceláře. Na záchodě jsem se podívala do zrcadla a málem se rozbrečela. Vypadala jsem hrozně. Halenka zničená, make-up rozmazaný, vlasy zpocené. A co hůř – skvrna od kávy měla tvar, který až příliš připomínal… no, řekněme mužské přirození. Přímo na mém pravém prsu.
Snažila jsem se to vyčistit papírovými ručníky, ale jen jsem to zhoršila. Skvrna se rozmazala a teď pokrývala prakticky celou přední část halenky. Navíc se papírové ručníky začaly trhat a lepit na mokrou látku.
„Klid, Lucko, klid,“ říkala jsem si. „Zvládneš to. Třeba má Klára nějaké náhradní oblečení. Nebo si můžeš vzít firemní tričko. Nebo…“
V tu chvíli jsem uslyšela prasknutí. Podívala jsem se dolů a zjistila, že se mi roztrhla sukně. Přímo v zadním švu. Pravděpodobně když jsem se ohýbala nad umyvadlem. Teď jsem měla na zadku díru velikosti pěsti, skrz kterou byly vidět mé růžové kalhotky s potiskem jednorožců. (Ano, nosím kalhotky s jednorožci. Jsou pohodlné a roztomilé. Žalujte mě.)
To už bylo moc. Sesunula jsem se na podlahu záchoda a rozbrečela se. První den v práci, a já vypadám jako katastrofa. Co si o mně pomyslí? Že jsem nešikovná. Neprofesionální. Že nepatřím do jejich cool, hipsterské agentury.
Po pěti minutách pláče jsem uslyšela zaklepání na dveře. „Lucko? Jsi tam? Jsi v pořádku?“ Byl to Jakubův hlas.
„Jo, jsem… jen… potřebuju chvilku,“ zavolala jsem, snažíc se, aby můj hlas nezněl uplakaně.
„Hele, je mi to fakt líto s tou kávou. Přinesl jsem ti náhradní oblečení. Klára říkala, že máme podobnou velikost, tak ti půjčila šaty. A… ehm… všichni jsme si někdy prošli trapným prvním dnem. Vážně. Když nastoupil Petr, rozlil Red Bull do serverovny a vyhodil proud v celé budově. A teď je kreativní ředitel.“
Musela jsem se usmát. Otevřela jsem dveře a vzala si od něj šaty. Byly krásné, jednoduché černé šaty, které vypadaly draze. „Díky,“ řekla jsem tiše. „Omlouvám se za ten… výstup.“
„Žádný problém,“ usmál se. „Převlékni se a přijď. Čeká tě uvítací snídaně. Máme croissanty a… ehm… kávu. Ale slibuju, že tentokrát ji udržím dál od tvého oblečení.“
Když jsem se vrátila do kanceláře, všichni se tvářili, jako by se nic nestalo. Klára mi ukázala můj stůl, vysvětlila mi, jak funguje firemní systém, představila mi projekty, na kterých budu pracovat. Nikdo se nezmiňoval o kávovém incidentu. Nikdo se nesmál mým jednorožčím kalhotkám (které naštěstí nikdo neviděl, ale stejně).
Během oběda se mě Jakub zeptal, jestli jsem v pohodě. Přiznala jsem, že jsem se cítila jako totální trapka. „To nic,“ řekl s úsměvem. „Víš, co se říká – když první den v nové práci projdeš bez trapasu, přinese ti to smůlu.“
„Vážně se to říká?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Ne,“ zasmál se. „Právě jsem si to vymyslel. Ale mělo by se to říkat, ne? Bylo by to fajn.“
Ten večer, když jsem přišla domů, jsem si sedla na gauč a přemýšlela o svém prvním dni. Byl katastrofální? Ano. Byl trapný? Rozhodně. Ale byl taky… lidský. Ukázal jsem svým novým kolegům, že nejsem dokonalá, že dělám chyby, že jsem zranitelná. A oni mě přijali. Nikdo se nesmál, nikdo mě neodsuzoval.
Možná to nakonec nebyl tak špatný první den. Možná jsem neudělala dokonalý první dojem, ale udělala jsem upřímný první dojem. A to je možná cennější.
P.S. Jakub mě příští týden pozval na kávu. Tentokrát jsme ji pili z hrnků s víčkem. Jen pro jistotu.
