Článek
Začalo to nevinně. „Příští týden k nám nastoupí nová kolegyně na marketing,“ oznámil šéf na poradě. „Jmenuje se Karolína, přichází z konkurence a má spoustu zkušeností. Věřím, že ji všichni hezky přivítáte.“ Usmála jsem se a přikývla, stejně jako ostatní. Proč ne? Nový člověk, nová energie, nové nápady. Po pěti letech ve stejném týmu jsem se těšila na trochu změny.
Navíc, marketing byl moje oddělení. Konečně budu mít parťáka, se kterým můžu sdílet nápady a rozdělit si práci, kterou jsem dosud dělala sama.
Jenže pak přišlo pondělí a s ním Karolína. První, co mě na ní zarazilo, byl její outfit. Zatímco my všichni chodíme do práce v casual oblečení – džíny, trička, občas sako, když máme důležitou schůzku – ona přišla jako z módního časopisu. Značkové šaty, lodičky s červenou podrážkou, kabelka, která stála určitě víc než můj měsíční plat. Ale dobře, říkala jsem si, první dojem chce udělat každý. Časem se oblékání srovná.
Nesrovnalo. Druhá věc, která mě překvapila, byl její přístup. Ještě se ani neusadila u stolu, a už měla připomínky. „Tenhle web je strašně zastaralý,“ prohlásila, když si prohlížela naše firemní stránky. „A vaše sociální sítě? Upřímně, to je katastrofa. Kdo to spravuje?“
Zvedla jsem ruku. „Já.“
„Aha,“ řekla tónem, který jasně naznačoval, co si myslí o mých schopnostech. „No, to budeme muset kompletně předělat.“ Polkla jsem a snažila se zachovat klid. Koneckonců, přišla z větší firmy. Možná má opravdu lepší know-how. Možná jsem se za těch pět let opravdu zasekla v nějaké rutině a nevidím, co by šlo zlepšit. Rozhodla jsem se dát jí šanci.
Jenže s každým dalším dnem bylo hůř. Karolína nepřišla jen s novými nápady – přišla s kompletním převratem. Všechno, co jsem za posledních pět let vybudovala, chtěla změnit. Naši firemní identitu, tone of voice, marketingovou strategii. Všechno bylo podle ní špatně.
A co bylo horší – šéf jí naslouchal. Samozřejmě, byla nová, zářivá, přišla z větší firmy. Měla ten správný slovník plný anglických termínů, které náš šéf miluje.Zatímco já jsem pět let prostě dělala svou práci, bez velkých slov, ale s výsledky, které byly vidět.
„Musíme kompletně rebrandovat,“ prohlásila na poradě po dvou týdnech. „Současná identita firmy je nudná, neinspirativní a nezapamatovatelná.“ Nudná? To logo, na kterém jsem spolupracovala s grafikem tři měsíce? Ty barvy, které jsme pečlivě vybírali, aby odrážely hodnoty naší firmy? Ten slogan, který si naši zákazníci pamatují a spojují si ho s námi?
„Ale naše značka má na trhu už své místo,“ namítla jsem. „Zákazníci nás znají, důvěřují nám. Kompletní rebrand by mohl být riskantní.“ Karolína protočila oči. Doslova protočila oči, jako puberťačka, které máma zakázala jít na párty.
„To je přesně ten problém tradičních marketérů,“ řekla. „Bojí se změny. Bojí se riskovat. A proto firmy stagnují.“ Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Pět let práce, pět let budování značky, pět let postupného, ale stabilního růstu – a ona to všechno smetla ze stolu jednou větou.
A šéf? Ten jen přikyvoval. „Karolína má pravdu, potřebujeme svěží vítr. Nový začátek.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v jeho očích zastaralá. Překonaná. Že moje loajalita a roky tvrdé práce neznamenají nic ve srovnání s novým, lesklým objektem jeho manažerského zájmu.
Od té porady se situace jen zhoršovala. Karolína začala přebírat moje projekty. Nejdřív ty menší, pak i ty větší. Klienti, se kterými jsem léta budovala vztahy, najednou dostávali e-maily od ní. Porady, na kterých jsem dřív prezentovala já, teď vedla ona.
A já? Já byla odsunuta na vedlejší kolej. Dostávala jsem úkoly, které by zvládl i brigádník. Aktualizace databáze, příprava podkladů, administrativa. Práce, která byla pod moji kvalifikaci a zkušenosti.
Když jsem se šéfa zeptala, co se děje, jen pokrčil rameny. „Karolína má zkušenosti z větší firmy. Má nové nápady, novou energii. Myslím, že bychom jí měli dát prostor.“
A co můj prostor? Co moje zkušenosti? Co moje znalost naší firmy, našich zákazníků, našeho trhu?
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem začala pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu. Možná jsem opravdu zastaralá. Možná jsem se za těch pět let nikam neposunula. Možná je čas odejít a najít si místo, kde mě budou víc oceňovat.
Ale pak se stalo něco, co změnilo všechno. Jeden z našich největších klientů zavolal šéfovi a stěžoval si. Nelíbil se mu nový přístup, nelíbila se mu nová komunikace, nelíbil se mu nový kontakt. Chtěl zpátky mě.
A nebyl jediný. Během dalších dvou týdnů volali další tři klienti. Všichni se stejnou zprávou – chtějí komunikovat se mnou, ne s tou novou. Šéf si mě zavolal do kanceláře. Vypadal rozpačitě. „Zdá se, že klienti tě mají opravdu rádi,“ řekl.
„Není to o tom, že by mě měli rádi,“ odpověděla jsem. „Je to o tom, že znám jejich potřeby. Vím, co funguje pro jejich byznys. Budovala jsem s nimi vztahy léta, ne týdny.“
Přikývl. A pak řekl něco, co mě překvapilo: „Myslím, že jsem udělal chybu. Nechal jsem se unést novotami a zapomněl jsem ocenit to, co už máme a co funguje.“
Od té doby se věci začaly měnit. Dostala jsem zpět své klienty. Dostala jsem zpět své projekty. A co víc – dostala jsem zpět svou sebedůvěru. A Karolína? Ta zůstala. Ale její role se změnila. Místo aby převracela všechno vzhůru nohama, začala spolupracovat. Začala naslouchat. Začala se učit.
A já jsem se naučila něco taky. Že někdy musíte bojovat za své místo. Že roky zkušeností a loajality by neměly být přehlíženy kvůli něčemu novému a lesklému. A že i když se občas cítíte jako dinosaurus v době digitální, neznamená to, že nemáte hodnotu.
Protože v marketingu, stejně jako v životě, není vždycky nejdůležitější to, co je nové. Ale to, co funguje.
