Článek
Byla jsem v metru. Pospíchala jsem z práce, měla jsem v hlavě nákup, co je doma třeba, a hlavně to, že dneska snad konečně ulehnu dřív než v jedenáct. Metro dorazilo, vystoupila jsem, lidi se rozlili do všech směrů, klasický chaos, na jaký jsme v Praze všichni zvyklí. A pak ji vidím. Stojí u schodů a evidentně váhá. Mladá maminka, kočár, asi roční miminko, vedle další dítě, které drží za ruku. Vypadala trochu rozhozeně, ale ne zoufale. Jen unaveně. Z těch mateřských výrazů, co si říkají o soucit. Naše oči se střetly. Přistoupila jsem blíž, a dřív než jsem stihla cokoli říct, slyším: „Můžete mi to prosím vynést? Já to s tím druhým sama nezvládnu.“
Překvapilo mě to. Ne že by mi bylo proti srsti pomoct, ale ten tón. Nebyla to prosba. Bylo to konstatování. Automatická očekávaná služba. A v tu chvíli mi to prostě škublo. Už jsem měla za sebou dlouhý den, jednu výtku od šéfa, telefon od školky, že dítě má asi rýmu, a tak jsem možná nebyla úplně v nejlepší formě. A tak jsem se jen usmála, skoro lítostivě, a řekla: „Ne maminko, to je vaše miminko.“
Vím, že to zní tvrdě. Ale víte co? Ona neřekla ani děkuju. Jen se ušklíbla, otočila a hledala očima další oběť. Nakonec se jí někdo ujal, kočár se dostal nahoru a svět se nezbořil. Ale ve mně to zůstalo. Proč se tohle děje? Proč se z pomoci stala povinnost?
Nechápejte mě špatně. Mám soucit s maminkami. Byla jsem jedna z nich. Vím, jaké to je, tahat dítě, tašky a ještě si dávat pozor, aby vám někdo nešlápl na nohu. Ale taky vím, že když jsem potřebovala pomoc, snažila jsem se slušně poprosit. A hlavně jsem ji neočekávala automaticky. Protože to není samozřejmost.
Dneska se často mluví o solidaritě, o ženské podpoře, o tom, jak si máme navzájem pomáhat. A já jsem za to všemi deseti. Ale má to své hranice. Pomoc je krásná věc – když je nabídnutá nebo slušně vyžádaná. Ne když je očekávaná jako služba. To už pak není pomoc, ale vykořisťování.
Kolikrát jsem v posledních letech viděla, jak si lidé pletou ochotu s povinností. Jak si někdo myslí, že když má dítě, má nárok. A jak se z těch, co dítě nemají nebo ho zrovna nevezou před sebou v kočáru, stávají rukojmí. Když jsem tehdy odcházela nahoru po schodech, měla jsem chvíli pocit viny. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem to neřekla z arogance. Řekla jsem to proto, že to bylo fér. Ta žena mě nepožádala o pomoc jako člověk člověka. Ona mi prostě přidělila úkol. A to je rozdíl.
Nečekám, že mi někdo zatleská. Ale čekám, že se o tom budeme bavit. Protože sice všichni tvrdíme, jak chceme lepší společnost, víc empatie a ohleduplnosti, ale děláme pro to něco? Nebo jen očekáváme, že se svět přizpůsobí našim potřebám? Až příště potkám maminku, která mě s úsměvem poprosí o pomoc a bude to opravdu potřebovat, ráda pomůžu. Ale ne proto, že bych musela. Protože budu chtít.
