Článek
Ten vzduch, ten výhled, ta svoboda – něco, co jsem v Alpách ještě nezažila, přestože do Rakouska jezdím už roky. Všichni známe ty typické rakouské obrázky – malebné vesničky, krávy se zvonci, horské chaty… A jasně, je to krásné, ale tohle? Tohle je úplně jiná liga. Padesát kilometrů silnice, která se vine jako had mezi horami, a já jsem měla pocit, že jedu rovnou do nebe.
Vždycky se směju, když mi někdo řekne, že v Rakousku už všechno viděl. Vážně? A byls na Grossglocknerské silnici? Většina lidí na mě jen nechápavě kouká. A já jsem vlastně ráda, že to místo zůstává tak trochu tajemstvím. Aspoň mám klid, když tam jedu.
Cesta, která mi změnila pohled na Alpy
Poprvé jsem na tu silnici najela docela náhodou. Plánovala jsem cestu kolem ledovců a někdo mi zmínil, že právě tudy se dostanu nejblíž k nejvyšší rakouské hoře Grossglockner. Ani ve snu by mě nenapadlo, že samotná cesta bude větším zážitkem než cíl.
Pamatuju si, jak jsem zastavila na první vyhlídce a nemohla najít slova. Přede mnou se rozprostíraly Alpy v celé své majestátnosti. Čistý, průzračný vzduch, ticho přerušované jen občasným hvizdem svišťů. Mimochodem, ti roztomilí tvorečkové jsou tu všude. Na jedné zastávce jsem strávila snad hodinu jen pozorováním jejich rodinky a fotila jsem jak šílená.
Cesta byla postavená už v roce 1935, což mě velmi zaujalo. Představuji si ty lidi, kteří ji budovali prakticky v oblacích. Dnes po ní jedu v pohodlném autě, zastavuji na dokonale upravených parkovištích a piju kávu na vyhlídkách s lavičkami. Ale oni tu pracovali v extrémních podmínkách, jen aby lidem jako jsem já mohli tohle všechno ukázat.
Nádherná horská vesnice s kouzelnou cestou.
Vyhlídka, kde jsem zadržela dech
Nejsilnější zážitek mám z místa, kterému říkají Kaiser-Franz-Josefs-Höhe. Je to vyhlídka pojmenovaná po císaři, a když jsem tam stála, chápala jsem, proč i takový mocný muž zůstal prý stát jako přikovaný. Hluboko pode mnou se rozprostíral ledovec Pasterze. I když se rok od roku zmenšuje kvůli oteplování, pořád je to monumentální podívaná. Ta modrobílá masa ledu, která se líně pohybuje po svahu, je něco, co nedokážu ani popsat. Musíte to vidět.
Stála jsem tam a připadala si malá. Ne bezvýznamná, spíš… správně malá. Tak nějak jsem pochopila své místo ve světě. A pak kolem proběhl kamzík, jako by mi chtěl připomenout, že tohle je jeho domov a já jsem tu jen na návštěvě.
Kdy jet a jak si to užít
Po třech návštěvách už vím, že nejlepší je vyrazit brzy ráno. V pět, v šest hodin, kdy silnice ještě spí. Turisti se většinou trousí až kolem deváté. V těch ranních hodinách máte hory jen pro sebe a světlo je tak nádherně měkké, že i amatérský fotograf jako já pořídí záběry jako z National Geographic.
Silnice je otevřená jen od května do října, podle počasí. V zimě ji úplně zavírají, sníh tu dosahuje výšky několika metrů. Jednou jsem přijela pár dní po otevření a viděla jsem sněhové stěny vysoké jak dvoupatrový dům lemující cestu. Nepopsatelný zážitek.
Za vjezd se platí, myslím, že letos to bylo kolem 40 euro za auto, ale věřte mi, každé euro stojí za to. Je to jako vstupné do toho nejlepšího přírodního muzea světa.
Čistota, která potěší české srdce
Co mě na Rakousku vždycky dostane, je ta neuvěřitelná čistota a pořádek. A tady na Grossglocknerské silnici to platí dvojnásob. Žádné odpadky, žádné přeplněné koše, čisté toalety na každé zastávce. Přestože tudy projede denně tisíce aut, vypadá to, jako by silnice byla otevřená teprve včera.
Pokaždé, když se vracím do Čech, přemýšlím, proč tohle nedokážeme taky. Ta rakouská preciznost není otravná, jak si někdy myslíme. Je to respekt. K přírodě, k sobě navzájem, k návštěvníkům.
Až pojedete příště do Rakouska, vynechte na chvíli ty klasické destinace a vydejte se na cestu mezi nebem a zemí. Garantuju vám, že až projedete poslední zatáčku Grossglocknerské vysokohorské silnice, budete jiní. S hlavou v oblacích a srdcem plným vděčnosti, že takové místo existuje. A že jste ho mohli vidět.
