Článek
Marie celý život poctivě pracovala, platila odvody a těšila se na zasloužený odpočinek. Jenže když přišel čas požádat o důchod, místo gratulace jí úředníci oznámili, že část její kariéry jako by neexistovala. Po čtyřiceti letech práce najednou stála před úkolem dokázat, že skutečně odvedla to, co tvrdí. Začal maraton po archivech a úřadech, který ji připravil o poslední iluze.
Marie byla celý život pečlivá. Sbírala všechna potvrzení, výplatní pásky ukládala do šanonů a myslela, že má všechno v pořádku. Nikdy by ji nenapadlo, že právě ona bude mít problém s uznáním odpracovaných let. Těsně před šedesátými narozeninami se vypravila na správu sociálního zabezpečení, aby podala žádost o starobní důchod. Tam jí ale oznámili, že jim chybí záznamy o jejích prvních šesti letech v textilce a tři roky z menší firmy, která mezitím zkrachovala. Úřednice jí suše sdělila, že pokud nedoloží, že skutečně pracovala, tyto roky se jí do důchodu nezapočítají. „To přece není možné,“ opakovala Marie dokola, „vždyť jsem tam chodila každý den, směny od šesti ráno, odvody se platily!“
Když stát ztratí vaši minulost
Marie bohužel není jediná, kdo se dostal do podobné situace. Týká se to mnoha lidí z její generace. Nejhůře na tom bývají ti, kteří pracovali v podnicích, jež po revoluci zanikly, nebo v menších firmách, které neměly dokonalou evidenci. Problém nastává i u lidí, kteří často měnili zaměstnání nebo pracovali na brigádách. Zatímco si Marie myslela, že stát má přehled o tom, kdo kde pracoval a kolik odváděl, realita byla jiná. Ztracené záznamy, skartované dokumenty, zaniklé archivy – to vše může způsobit, že člověk, který poctivě odváděl celý život, najednou musí svou práci dokazovat. Pro Marii to byl šok. Celý život žila s představou, že systém funguje a nyní, v době, kdy by si měla užívat zasloužený odpočinek, musela začít pátrat po dávno zapomenutých papírech a svědectvích.
Marie se nevzdala. S typickou houževnatostí se pustila do pátrání. Nebylo to vůbec jednoduché – textilka, ve které začínala, už dávno neexistovala a její dokumenty byly rozprostřené po několika archivech. Bývalá malá firma neměla žádného právního nástupce a její majitel už nežil. Marie vzpomínala, kdo by mohl potvrdit, že tam pracovala. Nakonec našla dvě bývalé kolegyně, které byly ochotné dosvědčit, že tam skutečně byla zaměstnaná. Obcházela úřady, psala žádosti, telefonovala, prosila. „Připadala jsem si jako žebrák, který musí dokazovat, že neukradl, co mu patří,“ svěřila se později dceři. Nikdy by ji nenapadlo, že po celoživotní práci bude muset bojovat o to, co jí právem náleží.
Co dělat, když vám chybí doklady o zaměstnání
Marie si z celé anabáze odnesla zkušenost, kterou teď předává všem: schovávejte si úplně všechno. Jenže co dělat, když už je pozdě? Pokud vám chybí doklady o zaměstnání, existuje několik cest. Zkuste kontaktovat nástupnické organizace, okresní archivy nebo Státní oblastní archivy, které často přebíraly dokumentaci zaniklých podniků. Pomoci mohou i svědectví bývalých spolupracovníků nebo jakékoli nepřímé důkazy – fotografie z pracoviště, pracovní průkazy, členství v odborech. Marie nakonec po třech měsících usilovného pátrání našla v okresním archivu mzdové listy z textilky a od bývalého účetního malé firmy získala potvrzení, že tam skutečně pracovala.
Marie teď všem radí, aby byli obezřetnější než ona. „Schovávejte si zápočtové listy, pracovní smlouvy, výplatní pásky, prostě všechno,“ říká. Důležité je mít přehled o svém důchodovém pojištění průběžně, ne až když člověk chce do důchodu. Jednou za pár let je dobré požádat Českou správu sociálního zabezpečení o výpis doby pojištění a zkontrolovat, zda tam nechybí nějaké období. Pokud ano, je mnohem snazší dohledat podklady, když je vše ještě v čerstvé paměti a firmy existují. Marie se teď ohlíží zpět a říká: „Kdybych byla požádala o výpis třeba v padesáti, mohla jsem si ušetřit spoustu stresu. Tehdy možná ještě žil i bývalý majitel firmy a nemusela bych obvolávat půlku republiky.“
Systém, který nefunguje pro lidi
Pro Marii bylo nejhorší zjištění, že systém, kterému celý život důvěřovala, vůči ní najednou vystupuje jako protivník. Místo vstřícnosti se setkávala s byrokracií, místo pomoci s přehazováním odpovědnosti. „Zarazilo mě, že úřednice se tvářila, jako bych se snažila podvádět, když jsem žádala o důchod za odpracované roky,“ vzpomíná Marie. „Přitom jsem celý život poctivě pracovala, nikdy nebyla na pracáku ani den.“ Mnozí její vrstevníci potvrzují podobné zkušenosti – systém jako by předpokládal, že člověk chce něco získat neprávem, místo aby vycházel z toho, že většina lidí celý život poctivě odváděla.
Naštěstí Marie našla podporu u lidí, kteří prošli něčím podobným. Začala se setkávat se skupinou vrstevníků, kteří si navzájem radili, jak postupovat, kam se obracet a jak se nenechat odradit. Sdíleli kontakty na archivy, úředníky, kteří byli ochotnější pomoci, i na právníky, kteří se specializovali na důchodové právo. Společně si dodávali odvahu pokračovat v boji o to, co jim právem náleželo. Marie byla překvapená, kolik lidí řeší podobné problémy, a přitom se o tom veřejně nemluví. „Působí to, jako by si to každý myslel jen o sobě, že má smůlu nebo něco pokazil. Přitom je to systémový problém,“ říká.
Světlo na konci tunelu
Po pěti měsících úřednické tortury se Marii podařilo doložit všechna odpracovaná léta. Důchod jí byl nakonec přiznán, i když za cenu velkého psychického vypětí. Místo radosti z odchodu do důchodu prožívala stres a ponížení, jako by celý její pracovní život někdo zpochybňoval. To, co mělo být příjemnou formalitou, se změnilo v boj o důstojnost. Marie teď vypráví svůj příběh, aby varovala ostatní, ať se včas připraví a nenechají se zaskočit jako ona. „Člověk, který celý život poctivě pracuje, by neměl mít pocit, že o něco žebrá, když žádá o důchod,“ říká Marie. „Je to naše právo, ne výsada.“
Marie se nakonec důchodu dočkala. Když jí přišlo rozhodnutí, brečela – úlevou i vztekem nad tím, co musela absolvovat. Teď už si užívá zaslouženého odpočinku, chodí na procházky se psem a hlídá vnoučata. Ale stále v ní přetrvává hořkost z toho, že systém, do kterého celý život přispívala, jí nedůvěřoval. „Možná by se to mělo změnit,“ říká, „aby ti, co přijdou po nás, nemuseli dokazovat, že nejsou podvodníci, když žádají o to, na co mají nárok.“
