Článek
Většinou to jsou věci jako vyměnit žárovku v koupelně, konečně opravit kapající kohoutek nebo jet na nákup do hypermarketu za městem. Ale tahle sobota byla jiná.
„Jedu dneska do Německa,“ oznámil mi Martin u snídaně s takovým tím výrazem, který u něj znám už patnáct let manželství – napůl odhodlaný, napůl nejistý, jestli ho za ten nápad nepošlu někam.
„Do Německa? Sám? A proč?“ zeptala jsem se s pusou plnou toustů.
„Protože všichni říkají, jak je tam všechno levnější. Jídlo, drogerie, elektro… a ještě k tomu dostaneš daň zpátky. Honza od nás z práce tam jezdí každý měsíc a říkal, že ušetří tisíce.“
Upřímně, byla jsem skeptická. Představa, že stráví půl dne v autě kvůli pár ušetřeným stovkám, mi nepřišla jako nejlepší využití soboty. Ale Martin měl ten pohled, který říkal, že už se rozhodl, a já jsem se po letech naučila, že některé bitvy nestojí za to bojovat.
„Tak jeď, průzkumníku. Možná tam objevíš Ameriku,“řekla jsem s úsměvem. Myslela jsem to jako vtip, ale Martin to vzal jako potvrzení. V devět už seděl v autě a odjížděl směr západ. Napsala jsem mu seznam pár věcí, které bychom mohli potřebovat – prací prášek, zubní pasty, nějaké sladkosti pro děti. Nic velkého, spíš aby nejel úplně nadarmo. V duchu jsem čekala, že se vrátí s taškou nebo dvěma a pocitem, že příště už radši půjde do Lidlu za rohem.
O šest hodin později mi píše, že je na cestě domů a že mám jít pomoct s vyložením nákupu. „Kolik toho máš?“ zeptala jsem se přes messenger. Odpověděl mi jen smajlíkem s mrkajícím okem.
Když o hodinu později zaparkoval před domem, viděla jsem z okna, jak obchází auto a něco v něm přerovnává. Jeho pohyby byly trochu nervózní, jako když děti něco provedou a nevědí, jak to rodičům oznámit.
Vyšla jsem ven a Martin zrovna otevíral kufr auta. A v tu chvíli jsem nevěřila vlastním očím. Kufr byl naprosto nacpaný. Jako by se snažil převézt půlku německého supermarketu. Krabice s pracími prášky a kapslemi, balení toaletních papírů, taška plná zubních past, šamponů a sprchových gelů. K tomu nejméně deset balíčků kávy, hromada čokolád a sušenek, a ještě tři obrovské sýry.
„To je… ehm… trochu víc, než jsem čekala,“ vydechla jsem. Martin se tvářil jako dítě, které právě dostalo vysněný dárek. „Počkej, to ještě není všechno,“ řekl a otevřel zadní dveře auta. Na zadním sedadle byly naskládané další tašky a krabice. „Myslel jsem na Vánoce a koupil jsem předem dárky. A ještě jsem vzal tu tiskárnu, o které jsme mluvili, že ji potřebujeme. A nový vysavač. Ten náš už dodělává a tenhle byl v akci o třicet procent levnější než u nás.“
Němě jsem zírala na tu horu věcí. „A kolik jsi za to všechno utratil?“ zeptala jsem se opatrně.
„To je to nejlepší!“ zazářil Martin. „Všechno dohromady mě to stálo míň, než kdybychom to koupili tady. Spočítal jsem to – ušetřili jsme skoro čtyři tisíce. A to nepočítám daň, kterou mi vrátí, až vyplním formuláře.“
Postupně jsme všechno vynosili z auta. Obývák vypadal jako skladiště, všude krabice a tašky. Děti nadšeně rozbalovaly sladkosti, které jim táta přivezl, a já jsem se snažila přijít na to, kam to všechno dáme.
„Kde budeme skladovat patnáct rolí toaletního papíru?“zeptala jsem se, když jsem přemýšlela, jestli se vejdou pod postel.
„Neboj, všechno se spotřebuje,“ odpověděl sebejistě Martin. „A příště pojedeme spolu, to teprve uvidíš, co všechno tam mají!“
Když jsem ten večer uléhala do postele, uvědomila jsem si dvě věci. Za prvé, můj skepticismus byl zcela zbytečný – Martin měl pravdu, že se tam dá výhodně nakoupit. A za druhé, budu potřebovat mnohem větší skříň na zásoby.
A taky jsem si v duchu slíbila, že příště pojedu s ním. Už jen proto, abych viděla ten jeho výraz, když objeví další „neuvěřitelnou slevu“, a taky abych měla šanci trochu krotit jeho nákupní nadšení. Nebo možná ne – koneckonců, toaletní papír se vždycky hodí, ne?
