Článek
Je mi 52 let a celý život jsem skutečně tvrdě pracovala. Začínala jsem jako obyčejná prodavačka, později jsem se vypracovala na vedoucí směny, a když se mi narodily děti, zvládala jsem práci i rodinu zároveň. Nikdy jsem nechtěla být nikomu na obtíž. Vždycky jsem si říkala: „Musíš se snažit, všechno zvládneš sama.“ A taky jsem to zvládla. Až do teď.
Před pár měsíci naše firma zavřela pobočku. Právě tu, kde jsem pracovala já „Je nám to líto,“ řekl nám šéf na poslední poradě. „Ale trh se mění a my musíme šetřit.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Celý život jsem pracovala na jednom místě a najednou jsem byla bez práce. Bez jistoty. Bez plánu.
„To zvládneš,“ říkali mi všichni kolem. „Práce je přece dost.“ Ale když máte přes padesát a na trhu práce je plno mladších a levnějších lidí, není to tak jednoduché. Poslala jsem desítky životopisů, ale odpovědi nepřicházely. A tak mi nezbylo nic jiného než jít na úřad práce.
Už cesta tam byla ponižující. Měla jsem pocit, že mě všichni pozorují – „Podívejte se na tuhle, nezvládla to.“ Před budovou úřadu už čekal hlouček lidí. Mladí, staří, ženy s dětmi i muži v montérkách. Všichni jsme měli stejný výraz – směs zoufalství a studu. Když jsem vešla dovnitř, přivítala mě fronta u přepážky a typický pach dezinfekce smíšený s papírem a potem. Vzala jsem si číslo – 162 – a sedla si na tvrdou židli v čekárně. Na displeji svítilo číslo 145. Čekání bylo nekonečné.
Pozorovala jsem lidi kolem sebe. Někteří vypadali odevzdaně, jiní podrážděně. Vedle mě seděla mladá maminka s dítětem na klíně, které neustále plakalo. Naproti mně starší muž nervózně mačkal čepici v rukou. Všichni jsme byli v té stejné situaci – nezaměstnaní.
Konečně se ozvalo moje číslo. S roztřesenými koleny jsem vstala a šla k přepážce. Za sklem seděla žena středního věku s unaveným výrazem ve tváři. „Dobrý den,“ pozdravila jsem nejistě. „Dobrý den,“ odpověděla mechanicky a ani se na mě nepodívala. „Co potřebujete?“
„Chtěla bych se zaregistrovat jako uchazeč o zaměstnání,“ řekla jsem a cítila, jak mi vyschlo v krku. Úřednice kývla a začala ťukat do počítače. „Máte s sebou všechny dokumenty?“ zeptala se bez zájmu.
Podala jsem jí složku s občankou, zápočtovým listem a dalšími papíry, které jsem pečlivě připravila podle jejich webových stránek. Prohlížela je a občas něco zamumlala pod nos.
„Takže jste pracovala třicet let v kuse?“ zeptala se najednou.
„Ano,“ odpověděla jsem hrdě. Zvedla oči od počítače a podívala se na mě s výrazem, který bych popsala jako směs lhostejnosti a pohrdání. „A proč jste tady?“ zeptala se ostře. Zarazila jsem se. „No… protože hledám práci,“ odpověděla jsem zmateně.
„Práce je přece dost,“ řekla tónem, který mě bodl přímo do srdce. „Proč radši nehledáte sama? Úřad práce není od toho, aby lidé jen seděli doma a brali podporu.“ V tu chvíli mi zrudly tváře studem i vztekem zároveň. Chtěla jsem jí říct, že já nejsem ten typ člověka, co by chtěl sedět doma na gauči a nic nedělat. Že celý život pracuju a nikdy jsem nikoho nevyužívala ani neprosila o pomoc. Ale místo toho jsem jen polkla naprázdno.
„Já hledám práci,“ řekla jsem tišeji, než bych chtěla. „Ale zatím nic nemám.“ Úřednice pokrčila rameny a pokračovala ve vyplňování formulářů. „Dobře,“ řekla nakonec suše. „Zařadíme vás do evidence uchazečů o zaměstnání.“ Pak mi podala papír s několika nabídkami práce – uklízečka na půl úvazku za minimální mzdu nebo noční hlídačka skladu někde za městem.
„Tohle by vám mohlo vyhovovat,“ řekla bez jakéhokoliv zájmu o to, co vlastně umím nebo co hledám. Podívala jsem se na ten seznam a měla chuť brečet. Po třiceti letech zkušeností mi nabízeli práci, kterou bych sotva zvládla fyzicky nebo která by nepokryla ani náklady na cestu do práce.
„Tohle asi nebude pro mě,“ řekla jsem opatrně. Úřednice si povzdechla a podívala se na hodiny na zdi za mnou, jako by chtěla naznačit, že už ztrácím její čas. „Tak si něco najděte sama,“ řekla nakonec chladně a podala mi další papír s termínem příští schůzky. Když jsem vyšla ven z budovy úřadu práce, měla jsem pocit totálního ponížení. Celý život dřete, platíte daně, snažíte se být slušným člověkem – a pak vás někdo takhle odsoudí během pěti minut u přepážky.
Doma mě čekal manžel s otázkou: „Tak co? Jak to šlo?“ Podívala jsem se na něj a rozbrečela se jako malé dítě. „Řekli mi… že práce je dost,“ vzlykala jsem mezi slzami. „Že tam nemám co dělat.“
Manžel mě objal a snažil se mě uklidnit: „To zvládneme,“ říkal pořád dokola. Ale já měla pocit naprosté bezmoci. Teď už je to pár dní od té zkušenosti a já pořád přemýšlím nad tím vším – nad tím systémem, nad tím přístupem úředníků i nad tím, jak jsme my nezaměstnaní vnímáni společností.
Nezaměstnanost není lenost nebo pohodlnost. Někdy je to prostě smůla nebo okolnosti mimo naši kontrolu. A po třiceti letech práce bych čekala aspoň trochu respektu nebo pochopení – ne pohrdání od někoho za přepážkou. Pokud jste někdy byli v podobné situaci nebo vás něco podobného čeká, chci vám říct jedno: nejste v tom sami. Nenechte si namluvit, že jste méněcenní jen proto, že jste momentálně bez práce. Vaše hodnota není definována tím, jestli máte zaměstnání nebo ne.
A těm za přepážkami bych ráda vzkázala: trochu empatie by neuškodilo. Protože jednou tam můžete stát i vy – nezaměstnaní poprvé v životě – a zjistíte, jak moc bolí být souzený někým jiným jen proto, že máte těžké období ve svém životě. Já budu dál bojovat za sebe i svou rodinu – protože po třiceti letech dřiny si zasloužím víc než jen chladný pohled přes sklo přepážky a poznámku o tom, že práce je dost.
