Článek
Když se podíváme na staré fotografie Jiřiny Švorcové, vidíme krásnou ženu s jiskrou v očích. Málokdo by tehdy tušil, jaký dramatický osud ji čeká. Narodila se do obyčejné dělnické rodiny v Hradci Králové, kde její rodiče tvrdě pracovali, aby uživili své děti. Malá Jiřinka původně snila o tom, že bude učit děti. Osud ji ale zavál úplně jinam.
Divadlo ji okouzlilo jako první láska. Když viděla svého staršího bratra Václava, jak se věnuje herectví, něco v ní prostě rozhodlo. „Tohle chci dělat taky!“ A tak místo učitelování zamířila na DAMU. Talent měla od Boha a brzy si jí všimli. Po krátkém působení v rodném Hradci dostala nabídku snů - místo ve vinohradském divadle.
Jiřina Švorcová se rozhodla oddat herectví, ale i přesvědčení
A tady začíná skutečný příběh plný lásky, bolesti a vášně. Její první manželství s hudebníkem Rohanem bylo jako první cigareta - rychle vzplanulo a rychle skončilo. Ale pak přišel Zdeněk Řehoř. Jak sama jednou řekla, když ho poprvé uviděla, roztřásla se jí kolena. Byla to taková láska, že kvůli ní málem zbourala své manželství. Jenže pak vstoupil do jejího života Jiří Vala. Tenhle vztah byl jako horská dráha - nahoru a dolů, rozchody a návraty. Osm let vášnivé lásky, která nakonec skončila kvůli další silné ženě - Jiřině Jiráskové.
Vznikl z toho takový poprask, že jednoho dne vtrhl do divadla rozzuřený manžel Jiráskové a chtěl si to s Valou vyřídit po chlapsku. Ale největší drama jejího života přišlo s rokem 1968. Jiřina se vrhla do politiky jako do divoké řeky. Stala se přesvědčenou komunistkou a za své názory bojovala jako lvice. Dostala se až do nejvyšších pater komunistické strany a získala titul národní umělkyně. Jenže za svou oddanost režimu zaplatila krutou cenu - ztratila přátele, respekt kolegů a nakonec i možnost hrát role, které by si zasloužila.
Komunistům zůstala věrná po celý svůj život
I po revoluci zůstala svá. Zatímco jiní měnili kabáty, ona stála pevně za tím, čemu věřila. V roce 1996 to zkusila i v politice, ale lidé ji už nechtěli. Poslední roky strávila sama, bez vlastních dětí, jen se svými vzpomínkami. Nemoc si s ní pohrávala čím dál víc, až v srpnu 2011 zavřela oči naposledy. Byla to žena mnoha tváří - něžná milenka i tvrdá politička, talentovaná herečka i kontroverzní osobnost. Nikdy neměla vlastní děti, ale její život byl plný jako představení ve vyprodaném divadle. Někdo ji miloval, jiní nenáviděli, ale lhostejná nebyla nikomu.
Když se dnes díváme na její příběh, vidíme ženu, která možná udělala spoustu chyb, ale vždycky šla za tím, čemu věřila. Její život byl jako shakespearovské drama - plný lásky, zrady, vášně a bolesti. A možná právě proto stojí za to si ho připomínat. Ne proto, abychom soudili, ale abychom pochopili, jak tenká je hranice mezi oddaností a zaslepeností, mezi láskou a posedlostí, mezi talentem a jeho promrháním.
